10 Motorické programy lidské hybnosti

Současné paradigma vnímání pohybového aparátu a jeho řízení nese silně zakořeněný názor o možnosti „programování základních pohybových funkcí“. Domnívám se, že tak složitý program, jako je ten, který řídí pohyb lidského těla, zatím nebyl vytvořen „uměle“. Můžeme tedy spíše než o možnosti tvoření nového programu hovořit o schopnosti opravovat program stávající. Nejde o vytváření náhradního programu – vždy je použit program, který je geneticky zakódovaný a „daný zevnitř“, a to buď jeho programová část, která je vývojově starší, anebo programová část, jež je vývojově mladší.

Případně se jedná o možnost spouštět program geneticky daný, dosud však neaktivní, spící. Je nezbytné rozlišit mezi programy, které jsou zodpovědné za základní ovládání pohybového aparátu, a programy umožňujícími motorické učení.

Pohybovou schopnost je třeba vnímat jako projev fungování centrální nervové soustavy. Řízení pohybového aparátu člověka, které vychází z klinické zkušenosti Vojtovy metodiky, se zdá být blízké řízení systémů, jež jsou vnitřně složité, rozsáhlé, morfologicky měkké, slabě strukturované či jinak neurčité. Tyto systémy, podobně jako pohybový aparát člověka, se skládají z mnoha rozličných částí, které mezi sebou mají mnoho nepřehledných vazeb a vzájemně spolu interagují, a to komplexními, obtížně algoritmizovatelnými způsoby.

Nervové řízení pohybového aparátu, tedy jeho „software“

Pro lepší ilustraci se pokusím přiblížit pohled na programy řídící motoriku člověka použitím metafory, kdy programy v lidském těle přirovnám k programům, které řídí počítač.

BIOS

Lidský mozek, podobně jako počítač, má základní „oživující“ program BIOS. Běžný uživatel počítače s tímto programem ani nepřijde do styku.

BIOS je systém, který se stará o nejzákladnější funkce. Je nastavený „natvrdo“, takže jeho konfigurační možnosti jsou výrazně omezené, či spíše nulové. BIOS je ovladač pro základní desku. Je to sada primárních instrukcí, která je potřebná k tomu, aby počítač nahrál určitý operační systém, např. DOS, Linux, Windows, a dále ovlivňuje výkon a stabilitu. Pokud se BIOS poškodí, počítač je nefunkční.

„BIOS“ lidského mozku je základní program zodpovědný za řízení tzv. vitálních funkcí:

• řízení tělesné teploty – termoregulační centrum se nachází v mezimozku (hypotalamu)

• ovlivňuje např. zužování a rozšiřování kožních cév – řízení krevního tlaku a pulzu

• řízení respirace, respirační centrum se nachází v prodloužené míše a mostě

  

Tento program je utvářen již v prvních týdnech nitroděložního života. Podobně jako počítačový BIOS je nastaven „natvrdo“ a prakticky jej nelze měnit. Stejně jako u počítače ovlivňuje „výkon a stabilitu“ chodu lidského těla. Fungování lidského BIOSu je předpokladem pro spuštění „operačního programu motoriky“. A stejně jako počítač, dojde–li k poškození programu řídicího vitální funkce, i člověk umírá.

Další vrstvou řízení, která již zasahuje motoriku hybného aparátu, je „Základní operační program motoriky“.

Programem, který je již plně zodpovědný za řízení základů naší motoriky, je základní operační program motoriky.

Opět si pro objasnění vypůjčíme analogii ze světa počítačů.

Operační systém je pro každý počítač základní softwarové vybavení. Tento software spouští veškeré technické díly počítače a poskytuje pracovní prostředí pro ostatní programy.

Jednoduše řečeno, operační systém shro­maž­ďuje a řídí všechny operace. Kdyby to nedělal, musela by tyto úkony provádět každá aplikace zvlášť, což by vedlo k mnoha nepříjemnostem (ukládání na pevný disk, soubory by se mohly navzájem přepisovat aj.).

Operační systém počítače se uvede do činnosti při jeho startu a zůstává v činnosti až do jeho vypnutí.

Skládá se z jádra a pomocných systémových nástrojů. Hlavním úkolem operačního systému je zajistit uživateli možnost ovládat počítač, vytvořit pro procesy stabilní aplikační rozhraní a přidělovat jim systémové zdroje. Operační systém je velmi komplexní software, jehož vývoj je mnohem složitější a náročnější než vývoj obyčejných programů.

K nejznámějším operačním programům patří Windows, MAC–OS, LINUX, ANDROID, jedním ze starších programů je DOS.

Podobnou stavbu a funkce můžeme nalézt v Základním operačním programu motoriky.

Můžeme v něm najít „jádro programu“ zodpovědné za řízení základů motoriky. Do těchto základů patří několik zcela nezbytných stavebních kamenů, bez nichž se normální motorika neobejde. Vytváření těchto funkcí na úrovni somatické, tj. myelinizace, tvorba ­neuronálních spojů, vytváření neuronálních sítí a tvorba „virtuálních map“, se děje na úrovni geneticky dané informace, bez vědomého a cíleného procesu učení – jen procesem zrání.

Hlavním úkolem operačního systému člověka je:

I. Automatika držení těla, která má „podprogramy“ pro správu

• automatiky řízení klidového svalového tonu

• automatiku řízení klidové svalové koordinace

• z těchto dvou programů se utváří řízení automatiky klidové kloubní centrace

II. Automatika základních hybných stereotypů, která má své „podprogramy“ pro řízení:

• automatiky řízení antigravitačních a vzpřimovacích programů

• automatiky řízení rovnovážných programů

• automatiky řízení koordinace svalového tonu při pohybu

• automatiky řízení svalové koordinace při pohybu

• automatiky řízení kloubní centrace při pohybu

III. Vlastní základní pohybové stereotypy, do kterých řadíme:

• automatiku řízení chůzového stereotypu

• automatiku řízení úchopového stereotypu

• automatiku řízení dechového stereotypu

• automatiku řízení polykacího stereotypu

• automatiku řízení okohybného stereotypu

Podobně jako počítačový operační systém (OS), má
OS u člověka své „pomocné systémové nástroje“, které umožňují a usnadňují spouštění a průběžné vylaďování „aplikačních programů“.

Operační systém lidské motoriky je ne­smírně komplikovaný, velmi rozsáhlý a geneticky daný plán pro pohyb. Právě pro jeho rozsáhlost je nezbytné období prvního roku k tomu, aby dorostl mozek
a program se mohl plně spustit. Tento program je autonomní a na vědomé vůli nezávislý. Jeho plné a správné nahrání se na „disk“ mozku umožní, aby měl člověk ideální automatiku držení těla a ideální automatiku základních pohybových stereotypů. Tyto základní kameny motoriky jsou předpokladem pro bezproblémové učení se dalších „nadstavbových“ programů jemné i hrubé motoriky.

Aplikační programy

To, čím je pro nás práce na počítači zajímavá, jsou uživatelské, tedy aplikační programy, např. Word, Excel.

BIOS a operační systém slouží k tomu, abychom si mohli spustit nějakou aplikaci a v ní pracovat či si hrát. Aplikačních programů jsou již statisíce a jejich počet neustále narůstá.

Podobně i programy lidské motoriky mají své aplikační programy. Ty již nejsou vrozené, ale získáváme je učením. Motorické učení umožňuje velice pestrou škálu pohybu našeho těla. V hrubé motorice se můžeme naučit řadu sportovních dovedností, jako jsou hody, skoky, údery, kopy apod.

V jemné motorice ruky je škála dovedností ještě pestřejší, od psaní, kresby, malby a obecně výtvarné činnosti až po hru na velmi složité hudební nástroje. Jemná motorika orofaciální umožňuje řeč, zpěv a hru na dechové hudební nástroje. Všechny
tyto aplikační programy lidské motoriky se dají edukativním procesem stále zdokonalovat a udržovat až do vysokého věku.

Je zde ještě jedna významná podobnost s programy počítačů, a to, že kvalita „běhu“ aplikačních programů je zcela závislá na bezchybné funkci jak BIOSu, tak zvláště operačního systému.

Pokud je operační systém motoriky pohybového aparátu jakýmkoliv způsobem narušen, pak je učení se a spouštění jakéhokoliv aplikačního programu významně omezeno, případně znemožněno úplně.

Mít dobře „vyladěný“ a bezchybně fungující operační systém je proto pro kvalitu lidského života zcela zásadní.

Na tomto místě se dostáváme k programu, který nemá přímou paralelu ve světě počítačů. Jde o program, který nazveme náhradní operační systém.

Náhradní operační systém – směřování k patologii pohybu

V normálně probíhajícím pohybovém vývoji se náhradní operační systém ukáže jen v náznacích v období prvních tří měsíců. Jde o období
takzvané „holokinetické motoriky“, kdy kojenec reaguje na podněty nekoordinovanými pohyby všemi končetinami. Řízení tímto programem je chaotické. Běží-li „rozbalování a nahrávání“ operačního systému bez potíží, pak je náhradní systém postupně vypínán a kolem šestého měsíce není už v motorice dítěte patrný.

Jde o jakýsi „záložní operační program“ určený pro stav nouze, kdy je z nějakého důvodu operační systém poškozen. Pak se náhradní program nahraje a spustí v takové míře, v jaké byl operační systém poškozen. Může to být jen pro ovládání jedné končetiny, ale také celého těla. Náhradní systém slouží pouze pro zachování života a spouštění aplikačních programů je na něm významně ztížené, nebo není možné vůbec, ať už se jedná o programy jemné nebo hrubé motoriky.

Jistou analogií ze světa počítačů by mohlo být porovnání současných operačních systémů a prvních, velmi primitivních operačních systémů, jako byl např. MS DOS. Neměl grafické ovládání a režim spočíval
v uživatelském prostředí, které tvořil pouze příkazový řádek – nebylo možné jednoduše kliknout na soubor, který jsme chtěli spustit. Ani aplikace nebylo možné takto jednoduše otevřít. Do příkazového řádku se zadávaly příkazy, které měl počítač vykonat. Byly to kombinace písmen a číslic. Základní nedostatek, který program DOS neumožňuje, je 3D pohyb pánve proti hrudníku.

Z klinického pohledu lze nahlížet na jednotlivé etáže řízení nervového systému takto:

Etáž vyšší nervové činnosti, která obsahuje obecnou inteligenci, specifickou inteligenci motorickou, volní procesy, motivační a pudové procesy, emoční procesy, paměťové procesy vštípivosti a vybavitelnosti a gnostické funkce.

Etáž aplikačních programů jemné motoriky, do které spadá okohybná motorika (čtení, sledování filmů…), motorika fonačního aparátu (řeč, zpěv…), motorika mimická a orofaciální oblasti a motorika jazyka (řeč, zpěv, mimika), motorika ruky a prstů (psaní, malba, hra na hudební
nástroje…).

Etáž aplikačních programů hrubé motoriky, jako jsou sportovní, gymnastické dovednosti, manuálně pracovní návyky, obecně herecké dovednosti, „práce s tělem“ apod.

Etáž základního operačního systému motoriky, kam spadá základní pohybový stereotyp chůze, základní pohybový stereotyp úchopu, automatické vzpřimovací a posturální reflexy (posturální reaktibilita),
automatika držení těla, základní pohybový stereotyp dechové mechaniky, stereotyp polykací a vyprazdňovací.

Etáž řízení bazálních vegetativních funkcí na úrovni mozkového kmene „BIOS“, kam patří kardiopulmonální funkce, cévohybná motorika, řízení bazálního metabolismu a obranné reflexy (kašel, kýchání, korneální…).

Opravný program

Zdá se, že BIOS obsahuje cosi jako „programový klastr“, který je za běžných okolností neaktivní. Pokud se provede jeho aktivace, a to zcela specifickým způsobem, lze jej využít jako „opravný program“, který má schopnost rekonstruovat Základní operační program motoriky. Doposud známým způsobem aktivace je Vojtova metodika reflexní lokomocí. Představuji si, že oprava probíhá tím, že tento opravný program dodává chybějící „informační knihovny“ do dosud nedovyvinutého („nerozzipovaného“) operačního programu. Ten se za fyziologických podmínek „nahrává“ v průběhu 1. roku ontogenetického vývoje.

Další typ opravy je možné využít při poškození vzniklém v pozdějším věku, bez ohledu na etiologii poruchy.

Tento specifický opravný klastr pravděpodobně obsahuje v komprimované formě kompletní informace o Základním operačním programu motoriky lidského těla. Lze se domnívat, že bude také „datovým úložištěm“ pro „programová jádra“ aplikačních programů i jiné informace z vyšší nervové činnosti.

Opravný program v aktivovaném stavu provádí jednak mapování stavu, v jakém se operační program nachází, a následně, či spíše současně realizuje doplňování chybějících „informačních knihoven“, rekonstrukci a „záplatování“ operačního programu. Zároveň provádí kompletní kontrolu celého pohybového aparátu.

„Informační soubory“ jsou v procesu opravy ukládány do mozkové matrix, aby mohly být použity pro spuštění a realizaci automatiky držení těla, posturální reaktibility a automatiky stereotypu chůze a úchopu a dalších stereotypů. Následně pak umožňuje spouštění nadstavbových aplikačních programů včetně programů pro vyšší nervovou činnost. Vlastní klinické spouštění opravného programu je doposud známo jen skrze aktivaci systému reflexní lokomoce (reflexní otáčení, reflexní plazení a reflexní lezení).

Tuto aktivaci lze rozdělit na systém „zámků“ a systém „klíčů“.

Systém zámků obsahuje definované polohy těla (osového orgánu a končetin), polohu těla v gravitačním poli, opěrné body – respektive více či méně přesně definovaná opěrná pole a opěrné linie.

Systém klíčů obsahuje stimulaci definovaných aktivačních bodů a zón, způsoby stimulace těchto bodů a zón tlakem, tahem a vibracemi v definovaných vektorech a kombinace těchto aktivačních bodů a zón i stimulačních vektorů.

Teprve tehdy, když systém „zámků a klíčů“ do sebe začne zapadat, dojde k aktivaci opravného programu. Při vlastním „běhu“ opravného programu jsou zcela vypnuty „aplikační programy“ jemné a hrubé motoriky a také jsou postupně „vypínána“ centra vyšší nervové činnosti. Vědomé procesy jsou utlumovány do stavu relaxace až na hranici přechodu bdělého stavu a spánku. Postupně se vypojují centra vědomé propriocepce a kinestesie, a to až na hranici, kdy přestane být vnímáno tělové schéma.

Aktivace opravného programu skrze VM reflexní lokomoci je zcela nezávislá na funkci vyšší nervové činnosti, jak je patrno např. při terapii dětí do jednoho roku a pacientů ve vigilním kómatu.

Video – Míša 1. a 2. cvičení

Vlastní operační program motoriky je v rámci stimulace reflexní lokomoce také používán. Jsou aktivovány všechny jeho složky, tj. automatické držení těla, posturální reaktibilita, stereotyp chůze, stereotyp úchopu, stereotyp dechový, stereotyp polykací a vyprazdňování, ale všechny tyto mechanismy se dějí v náhradním „úsporném“ modu.

Kazuistika – Daniel, vytažen z jámy lvové

Ilustrace terapie závažné vrozené vývojové vady mozku

Daniel se narodil jako třetí dítě našim přátelům Olze a Mirkovi. Znali jsme se již řadu let a obě jejich starší dcery jsem měl ve své péči. Malého Daniela jsem vyšetřoval v prvních pěti týdnech. Výsledky vyšetření potvrzovaly obavy rodičů, že s Danielem není něco v pořádku. Jedna strana těla vykazovala výrazné patologické asymetrie ve všech polohách, zvláště v polohových testech. Začali jsme tedy s terapií velmi včas. I přes včasné zahájení terapie a její intenzivní domácí provádění se stranová asymetrie neupravovala. V šesti měsících byl Daniel odeslán dětskou doktorkou na neurologické vyšetření a bylo rozhodnuto o vyšetření magnetickou rezonancí. Tu podstoupil Daniel ve dvanáctém měsíci života. Výsledek byl horší, než kdokoliv předpokládal. Popis magnetické rezonance mozku ukázal, že v pravé hemisféře je dysplazie kortexu s porušenou gyrifikací (pachygirie) a také částečné rozšíření postranních komor mozku. Následně byl udělán konziliární popis MR v nemocnici IKEM, kde se ukázalo postižení ještě ve větším rozsahu. Postižena byla prakticky celá pravá hemisféra, zvláště její vnější region (konvexita) frontálního, parietálního, temporálního laloku, s výjimkou occipitálního laloku. Zároveň popisují vzhledem k věku lehce opožděnou myelinizaci bílé hmoty všude v mozku. Mimo jiné byla stanovena diagnóza: „Nedostatek předpokládaného normálního fyziologického vývoje nervové soustavy – levostranná hemiparéza“. Tedy dětská mozková obrna na jedné straně těla.

Klinický popis problémů

Mozkové dysplazie, nově malformations of cortical development, jsou vrozené vývojové vady mozku, které se zakládají v časných stadiích embryogeneze. Pod tímto pojmem rozumíme zejména poruchy migrace a neuronální diferenciace. Pachygyrie, nadměrné zbytnění mozkových závitů, patří do poruch buněčné migrace a organizace mozkové kůry, redukce rýh mozkové kůry. Přibližně 3 % novorozenců jsou postižena vrozenou vývojovou vadou. V tomto počtu jsou zastoupeny i vrozené vývojové vady mozku. Současně jsou vrozené vývojové vady mozku, v užším slova smyslu mozkové dysplazie, často spojeny s rozvojem epilepsie a s psychomotorickou retardací. Vývoj nervové soustavy je velmi složitý děj, spojující v sobě jak morfologické, tak i funkční změny. Na jeho bezchybnosti závisí normální vývoj jedince. Vývoj je geneticky determinovaný celou řadou regulačních genů, které kódují regulační proteiny, jejichž funkce spočívá ve stimulaci kmenových buněk k proliferaci.

Velmi často jsou mozkové dysplazie spojeny s rozvojem epileptických záchvatů již od novorozeneckého a kojeneckého věku (to se týká zejména difúzních migračních poruch, postihujících většinou rozsáhlé oblasti mozku). U kojenců se projevují často záchvaty typu flekčních spasmů, za současné stagnace psychomotorického vývoje. V pozdějším věku se objevují nejčastěji parciální záchvaty, jejichž podkladem bývají fokální kortikální dysplazie. Farmakorezistence bývá u mozkové dysplazie častá. V závislosti na lokalizaci a rozsahu mozkové dysplazie vídáme i nejrůznější neurologické nálezy (centrální parézy mozkových nervů, centrální hemiparézu u schizencefalie a různě vyjádřený mentální deficit a retardaci psychomotorického vývoje).

Odborné vysvětlení problému

U Daniela se dal předpokládat téměř učebnicový rozvoj dětské mozkové obrny s jasnou příčinou. Nesporně prokázané poškození mozku na základě vrozené vývojové poruchy by vysvětlovalo další nepříznivý vývoj. Ten směřoval do podoby DMO hemiparetického typu, velmi pravděpodobně také ke vzniku epilepsie a poruchy mentálního vývoje.

Ilustrace řešení

Intenzivní terapie byla s Danielem prováděna od jeho pátého týdne života pětkrát denně. První půlrok byla cvičení schopna zvládat maminka Daniela, střídavě s manželem Mirkem, ale později bylo nezbytné, aby při většině cvičení byli přítomni oba dva. Cvičení se zintenzivnilo používáním speciálního „cvičebního oblečku“, později také „dětského rehabilitačního lůžka“ a dalších pomůcek, jako jsou protiskluzné podložky, labilizační míčky, disky a závaží. Díky těmto pomůckám bylo vlastní cvičení mnohem pohodlnější a také podstatně intenzivnější. Posoudit změnu ve cvičení dokázali Olinka a Mirek velmi dobře kvůli předchozí zkušenosti se cvičením svých dvou dcer bez těchto pomůcek. Takto intenzivně probíhala terapie téměř dva roky. Dlouho se zdálo, že se nic neděje. Daniel se vývojově posouval kupředu téměř neznatelnými kroky a byla období, ve kterých se nedělo vůbec nic. V roce a jednom měsíci se Daniel ještě neplazil, otáčel se jen přes jednu stranu, levou ruku nepoužíval, jako by o ní nevěděl. Levá noha byla „jako mrtvá“. Teprve kolem druhého roku se Daniel začal dostávat na kolínka a zpočátku jen hopkavým způsobem se posouval vpřed, teprve za další dva měsíce se objevilo střídavé lezení, ovšem stále s výrazným omezením funkce levé ruky jako opory. V té době se intenzita cvičení zmírnila na třikrát denně a úplně volné neděle. Byla to velká úleva, neboť oba rodiče byli již na pokraji fyzických sil. Ve dvou letech a čtyřech měsících se Daniel postavil a s držením za ruku začaly jeho první kroky. Za další dva měsíce se pustil do samostatné chůze. Postupně se dostává do funkce také levá ruka, které si Daniel dlouho nevšímal. K úchopu ji zatím nepoužívá.

Vysvětlení řešení

Skutečnost, že byla terapie VM2G u Daniela započata velmi záhy po jeho narození, se ukázala jako mimořádně důležitý faktor. Stejně tak i fakt, že stimulace byla už od úplného počátku terapie prováděna velmi intenzivním způsobem. To vše sehrálo klíčovou úlohu při celém procesu normalizace psychomotorického vývoje a zabránilo očekávanému nástupu samovolných mozkových výbojů, tedy epilepsie. Epileptické projevy mimořádným způsobem zhoršují „kondici“ mozku a významně narušují reparační procesy, které terapie stimuluje. Přes všechny průběžné diagnostické výsledky se očekávaná diagnóza – nedostatek předpokládaného normálního fyziologického vývoje nervové soustavy – levostranná hemiparéza – nenaplnila. Po provedení včasné diagnostiky a na základě jejích výsledků byla již od pátého týdne zvolena maximální frekvence prováděné stimulace, a to pětkrát denně. Jedno cvičení trvalo třicet pět až čtyřicet minut. Po šestém měsíci se na většině cvičení podíleli oba rodiče. Technika stimulace byla postupně zintenzivňována speciálním cvičebním oblečkem zajišťujícím multizónovou stimulaci, konkrétně u Daniela jich bylo zvoleno dvacet jedna. Dalším technickým zintenzivněním stimulace a zároveň usnadněním provádění terapie pro rodiče bylo použití dětského rehabilitačního stolu, který umožňuje provádění VM2G na šikmých plochách. Nezanedbatelnou úlohu sehrály i další pomůcky, jako protiskluzné podložky, labilizační disky a míče, a také končetinová závaží. Cílem této mimořádně intenzivní, časově dlouhodobé a technicky náročné stimulace bylo vyvést Daniela z reálného a velmi závažného ohrožení vrozenou vývojovou vadou mozku, doslova jej „vytáhnout z jámy lvové“. V tomto ohrožení se nacházel déle než dva roky. Dosavadní klinické zkušenosti ukazují, že tento typ vrozených poruch vede k mimořádně závažným a celoživotně handicapujícím postižením ve smyslu DMO, epilepsie a mentální retardace. Domníváme se, že jen intenzivní, nadprůměrné nasazení a skutečné obětování se ze strany rodičů zabránilo patologickému vývoji. Teprve po šestnáctém měsíci terapie se začal výrazněji akcelerovat fyziologický pohybový vývoj. Postupně se objevilo oboustranné otáčení, následované vzpřimováním a pak i lezením po čtyřech. Ve věku dvou a půl let začal Daniel chodit. Chůze postupně nabyla na samostatnosti, rovnováze a stává se vyzrálou i ve smyslu hybného stereotypu. Nyní se Daniel nachází v postupujícím dokončování terapie tak, aby se mohla plně realizovat funkce levé ruky. Ruka má normální držení bez patologie s normální kloubní centrací, ale není ještě dosud plně zařazena do základního hybného stereotypu úchopu.

Pohled na možnosti rozvoje motorických a psychických funkcí u pacientů s vrozenými vývojovými vadami mozku v období kojeneckého věku s potvrzeným těžkým neurologickým nálezem a velmi závažnou prognózou budoucího vývoje z hlediska terapie VM2G

Z hlediska terapie VM2G se ukázalo jako objevné, že u takto závažných případů je průběh terapie poněkud odchylný od běžných „standardních“ centrálních koordinačních poruch, a to i poruch velmi těžkých. Tyto odchylky lze spatřovat v dlouhodobém a torpidním přetrvávání primitivních reflexů, které brání normálnímu fyziologickému vývoji, a to i přes masivní terapeutické stimulace. Na druhé straně se ukázala ještě jedna významná novinka – stimulace se mohou po řadu měsíců jevit jako bez efektu. Terapie se nachází ve stavu, jako by celý vývoj stál, bez rozvoje směrem do patologie, ale ani směrem fyziologickým. Z pohledu vývojové kineziologie je toto „statické období“ zcela zásadní, neboť na této stagnační fázi je velmi podstatné právě to, že se neděje očekávaný nástup rozvoje patologické motoriky. Ta zcela zákonitě nastupuje a postupně ovládne motoriku dítěte po prvním roce života a „dovede“ jej do definitivního stadia některé z forem DMO a k ní se často přidružujících poruch, epilepsii a mentální retardaci. Právě v tomto období stagnace probíhá urputný terapeutický zápas, který brání patologickému rozvoji. Z vnějšího pohledu se ale jeví jako zaostávání. Teprve když se zdaří, právě díky intenzivní terapii, vytvoření normalizovaných podmínek v mozkové matrix, pravděpodobné zahuštění neuronové sítě a dostatečné „přenosové kapacity“ dostředivých a odstředivých nervových drah, může se postupně realizovat normální fyziologický vývoj. Ten se projeví v úplném odbourání projevů primitivních reflexů, ale hlavně v nástupu zcela fyziologického vývoje po jeho jednotlivých etapách. Zcela se tak zabrání vytvoření náhradního patologického držení těla a končetin, a také následného projevu náhradních pohybových stereotypů. Domnívám se, že terapeutická stimulace využila mozkové plasticity, která je v jeho raných stadiích obzvlášť mimořádná. Pravděpodobný faktor stojící za schopností neuronové novotvorby je mechanismus spouštění neurohormonů mající nejspíš za následek i aktivaci dosud „spících“ kmenových buněk. Tento spouštěcí mechanismus bude nejspíš stát za primárním terapeutickým efektem VM2G. Zdá se, že jedině intenzivně a dlouhodobě prováděná stimulace mozku je nejspíš jediným možným způsobem, jak zajistit neurogenezi, která je narušená. Narušení normálního rozvoje mozkové tkáně s sebou vývojově nese další postupné a v čase rozložené kaskádovité zhoršování působené vlivem geneticky dané apoptózy. Tou jsou nejvíce postiženy nervové buňky, které neměly možnost být zapojeny do neuronových sítí a z důvodu inaktivity či hypoaktivity naprogramovaně hynou. Na celkovém zhoršování neurologického obrazu se podílí i předčasná utilizace nezralých neuronů, které pro svou nedostatečnou diferenciaci nejsou schopny dostát očekávaným funkčním odezvám v rámci fungování neuronálních sítí, a tím zvyšují celkový chaos v práci mozku. Tento vzniklý chaos, a to jak funkční, tak také anatomický, je bezpochyby „živnou půdou“ pro vznik globálních chaotických výbojů, tedy epilepsie.

Zároveň jsou tyto porušené procesy zrání mozkové matrix podkladem pro přetrvávání primitivních novorozeneckých a kojeneckých reflexů. Tím je znemožněn nástup fyziologických vývojových programů vzpřimování a lokomoce, a tak nastupuje postupný rozvoj náhradní patologické motoriky.

Dr. Vojta uvádí ve své nejznámější knize Mozkové hybné poruchy v kojeneckém věku v poslední kapitole na str. 350:

„Pro nás platí pravidlo: Jestliže se po ročním intenzivním léčení u dítěte s CP (cerebrální parézou, tedy DMO – poznámka autora) neobjeví žádné podstatné zlepšení, musíme uznat, že jsme na hranicích možností naší terapie. Učinit tento závěr vyžaduje od lékařů i rehabilitačních pracovníků samozřejmě velké zkušenosti a znalosti.“

Zkušenosti, které jsme udělali s terapeutickým přístupem VM2G, tyto hranice překračují.

Videa – Daniel Byrtus