Když dítě pláče při cvičení, znamená to, že ho to bolí?
Pláč u dítěte (v průběhu cvičení) má několik příčin:
-
U novorozenců do 6. týdne bývá častou příčinou jeho nedostatečná termoregulace. Je-li tedy takto malé dítě delší dobu svlečeno, pak prochládá a celkem logicky se tento diskomfort u něj projevuje pláčem. Je třeba nechat dítě při cvičení lehce oblečené a zajistit přiměřenou tepelnou pohodu v místnosti, kde se cvičí.
-
Další poměrně častou příčinou je tzv. „polohová nejistota těla dítěte“, to znamená, že dítě, které je motoricky nezralé, nemá schopnost řízení těžiště svého těla. Pokud se tedy takto nezralé dítě položí na rovnou podložku, začne projevovat nestabilitu, rozhazuje rukama ve snaze najít stabilní oporu. Takový stav je mu nepříjemný a projevuje svou nelibost pláčem. Pokud jej podržíme v náručí, a tím mu vytvoříme stabilní oporu, uklidní se. Při vlastním cvičení dojde reflexně ke zvedání nohou, hlavy, nákroku a to samozřejmě také zvyšuje pocit polohové nejistoty a vede k úzkostné reakci pláčem.
-
Asi nejvýznamnějším zdrojem pláče u dětí při terapii Vojtovou metodou je nesprávná komunikace s dítětem. Děti do cca jednoho roku mají tzv. „omnipotentní“ způsob komunikace, diktují si, „jak a kdy se bude mluvit“. Dítě komunikaci skutečně zahajuje, řídí a také ukončuje. Jde o vrozený neverbální vzorec. Pokud se s dítětem cvičí Vojtovou metodikou „toporně“, nekomunikuje se s ním, nedostává se mu „vysvětlení“, že se nic zlého neděje, pak dojde k jeho znejistění, k úzkosti a pláči. S dítětem je nezbytné při cvičení trvale komunikovat, i když nemá zrovna na cvičení náladu. Velice pomáhá k navození pozitivní atmosféry bez nervozity. Také pravidelnost cvičení napomáhá dítěti přivyknout si na zátěž a jak psychicky, fyzicky, tak také ve smyslu jeho biorytmů.
-
Pokud by byla zdrojem pláče bolest, tak je to v každém případě chyba! Bolest vytváří obrannou reakci, která ruší reflexní cvičení, navíc pláč způsobený bolestí přetrvává, i pokud je dítě v náruči. Tento pláč je jiný a rodiče rychle rozpoznají, že jde o „vážný pláč“, kterým dítě signalizuje ohrožení.
Než se cviky pořádně naučím, nemůžu dítěti spíše uškodit?
I ne zcela správně prováděné cvičení je velice významné tím, že si dítě postupně na ně začne zvykat. Cviky, které nejsou prováděny vždy zcela dokonale, však nikterak neškodí.
Je cvičení náročné? Zvládne ho jedna osoba?
U malého dítěte do jednoho roku jej zvládá bez potíží jedna osoba, pokud se v rodině najde vstřícný tatínek, babička, tak samozřejmě velice pomůže střídání se ve cvičení. Vzácně je nezbytné, aby cvičení prováděli oba rodiče.
Používají se nějaké speciální pomůcky?
VM2G používá celou řadu pomůcek, které cvičení významně usnadňují. Jde o míčky, pružná obinadla (lze zakoupit ve zdravotnických prodejnách), labilizační disky, klíny či dětské lůžko, které slouží pro vytváření cvičební nakloněné roviny. Další pomůckou je cvičební obleček, který již v sobě má stimulační míčky. Ty ve cvičebním oblečku kromě tlakové stimulace provádějí i stimulaci vibracemi.
Je Vojtova metoda vhodná úplně pro všechny?
Existuje celá řada indikací pro Vojtovu metodiku. U malých dětí jsou to hlavně poruchy motorického vývoje (centrální koordinační a tonusové poruchy – svalové napětí), stavy po porodních zlomeninách klíční kosti, nedovyvinutá jádra kyčelních kloubů, predilekce držení hlavy (neschopnost otáčet hlavu na obě strany). U starších dětí jsou časté poruchy držení těla, skoliózy apod. U dospělých se Vojtova metodika používá také u mnohých poruch pohybového aparátu. Nezbytná je opatrnost u dětí s prokázanou a nestabilní epilepsií.
V jakých případech je nutné cvičení přerušit? (nemoc, očkování…)
Cvičení je nutné na 3-4 dny přerušit po očkování, zvláště když se objeví negativní reakce (teploty, spavost, únava). Běžná onemocnění (nachlazení, virové onemocnění) vyžadují přerušení cvičení jen po dobu trvání teplot a únavy dítěte. Jinak lze cvičit bez omezení.
Co se v těle při cvičení děje?
V těle se stimulací reflexních zón spouští (tj. podráždění způsobuje specifickou odpověď) „opravný program“, viz níže. V 50. letech minulého století objevil MUDr. V. Vojta obecné zákonitosti pohybového vývoje dítěte od narození až do doby jeho samostatného pohybu. Studoval tyto zákonitosti za účelem nalezení rehabilitační metodiky vhodné pro děti, které byly postiženy poruchou pohybového aparátu (nejčastěji po dětských mozkových obrnách). Věděl, že normální pohybový vývoj má své zákonitosti, jimiž musí projít každé zdravé dítě. Jelikož však byl geniálním pozorovatelem i skvělým neurologem, zjistil, že i pohybově postižení jedinci projdou vývojem, jehož výsledkem je tzv. patologický pohybový stereotyp. Normální pohybové stereotypy si neseme v rámci genetické výbavy s sebou do dospělosti. Také patologické vzorce pohybu jsou „skrytě neseny“ v paměťových stopách.
Poruchy pohybového aparátu během vývoje i v dospělosti umožňují spuštění patologického stereotypu. Lze říci, že fyziologické (tj. zdravé) pohybové stereotypy jsou pro mozek cosi jako „operační programy“ základů pohybu (otáčení, vzpřimování, chůze a úchop). Můžeme je přirovnat k operačním programům počítače. Pokud toto nefunguje, nepůjdou ani žádné „speciální aplikace“ pohybu. Tento vývojově mladší a také fragilnější „operační program pro fyziologické základní pohyby“ může být někde narušen, např. mozkovou mrtvicí či operovaným kloubem. V tom případě použije mozek vývojově starší operační programy. Ty však znají jen patologické pohybové stereotypy. Tento primitivní operační program není schopen buď vůbec spouštět „nadstavbové aplikace pohybových programů“ (např. skok, tanec, hra na klavír a jiné získané pohybové dovednosti) nebo je spouští různě pokřivené a chybné, což je na výsledném pohybu vidět.
Cílem každé rehabilitace je vlastně návrat do vývojově mladšího operačního programu, ve kterém dojde k opětovnému spouštění složitých pohybových aplikací ve zcela normální podobě.
Geniálnost poznání Dr. V. Vojty tkví ve skutečnosti, že v mozku je již od narození uložen „záložní opravný program“, kterým nás příroda vybavila. Tato schopnost se dá obecně přiřadit k ostatním tzv. autosanačním mechanismům těla, kterými je např. zhojení zlomené kosti či porušené pokožky. Pro normální a zdárný průběh hojivého procesu (např. kostní fraktura) je nutné zajistit náležité podmínky – fixace kostních fragmentů, klid, nezatěžování. I pro „nastartování“ a zdárný průběh léčby poruchy pohybového aparátu pomocí onoho záložního programu je nutné dodržovat určité a ověřené podmínky – definovaná poloha těla, stimulace „spoušťových reflexních zón“ na těle, reflexní (vůlí neřízený) pohyb.
Můžeme rozlišit dva typy těchto pohybů – reflexní plazení a reflexní otáčení. Ty se postupem času modifikovaly. Prakticky vzato se jedná o pohyb izometrický, jako bychom skutečný pohyb „zmrazili“ v určité fázi. Časovou a prostorovou sumací podnětů, které jdou zpět do mozku, dosáhneme daleko větší účinnosti. Opravný program je právě díky této zpětné vazbě schopen „doplňovat chybějící narušené nebo poškozené informace a soubory“. Tak se „zprovozňuje“ základní fyziologický operační program pro pohyb v maximální možné míře. Tento program je nutný pro fyziologické pohybové stereotypy, které následně umožňují spouštění nadstavbových a složitých „aplikačních programů“ pohybu.
Léčebná metoda byla po svém tvůrci nazvána Vojtova a začala se s velkým úspěchem užívat zpočátku jen u malých dětí, které byly ohroženy poruchou pohybového vývoje. Díky neuvěřitelné plasticitě mozku je tento opravný program schopen nápravy i velkého pohybového postižení.
Za jak dlouho po jídle mohu začít s dítětem cvičit?
U malých, plně kojených dětí do 3 měsíců, lze začít cvičit cca po 15-20 minutách, u větších dětí, které jí tužší stravu, je vhodné počkat spíše 30 min. Vojtova metodika má výrazný vliv na celý zažívací trakt, protože normalizuje svalový tonus hladkého svalstva ve stěně žaludku a střev. Tím usnadňuje pohyb potravy v trávicí trubici a následně je také zlepšeno vyprazdňování. Ublinkávání malých dětí při začátku cvičení se výše uvedeným vlivem poměrně rychle upraví.
V kolik hodin je nejlépe cvičit naposledy, aby už nebylo dítě z celého dne unavené, popř. díky stimulaci nemělo problém s usínáním?
Praxe ukazuje, že je vhodné, aby poslední cvičení probíhalo ještě před večerním koupáním dítěte, které vede k celkovému uklidnění a předspánkové relaxaci dítěte.
Jak poznám, že mám začít se svým dítětem cvičit? Poznám to sama nebo je nutná návštěva lékaře?
Každá matka má vrozený cit pro to, jak má probíhat vývoj dítěte. Podvědomě sleduje, jaké jsou jeho projevy, zvláště
-
jaká je síla, sytost a jasnost hlasového projevu pláče, broukání, výskání
-
jaké je svalové napětí těla, „jak se dítě chová v náruči“
-
jak dítě leží na podložce, zda se prohýbá nazad
-
jak zvedá hlavičku, zda nakračuje
-
zda má uvolněné ruce z pěstiček, jak uchopuje hračky
Pokud projev dítěte neodpovídá vrozenému očekávání matky, tak se u ní dostavuje neklid a úzkost, začne hledat pomoc a vysvětlení. Dr. Vojta měl velký respekt k tomuto vrozenému mateřskému instinktu a nikdy jej nepodceňoval. Obavy matek nebagatelizoval, naopak nad dveřmi své ordinace měl nápis:
„MAMINKA MÁ VŽDYCKY PRAVDU!“
Pokud je matka „něčím“ ve vývoji svého dítěte znepokojena, což ani není schopna přesně popsat, pak je zcela nezbytné, aby hledala odbornou pomoc. Skutečnou odbornou pomoc, nikoli chlácholivé řeči o tom, že „dítě je líné“, že „z toho vyroste“ a že „každé dítě je jiné“. Takové a podobné utěšování svědčí o tom, že příslušný dětský lékař není schopen dítě řádně vyšetřit po stránce psychomotorického vývoje, není schopen jasně stanovit, v jakém vývojovém stadiu se dítě nachází, proč se tedy tak a tak chová, nezná vývojový screening,
podle kterého by velmi spolehlivě rozlišil, zda se dítě vyvíjí zcela normálně nebo se u něj jedná o nějakou odchylku ve vývoji.
Ty lze v zásadě rozlišit na:
• poruchy mentálního vývoje (např. Downův syndrom)
• poruchy tělesného vývoje, tzv. centrální koordinační a tonusové poruchy
• poruchy smíšeného typu
O jaký stupeň poruchy se jedná, tj. velmi lehká, lehká, středně těžká a těžká.
Matka, která přijde na vyšetření s podezřením, že vývoj u jejího dítěte není zcela
v pořádku, by se v žádném případě neměla nechat odbýt vágním prohlášením, ale měla by asertivně požadovat jasné a odborně fundované odpovědi.
Právě za to svého pediatra platí. Pokud se jí takovéto odpovědi nedostane, je její povinností hledat odbornou pomoc u jiného lékaře.
Kdy je možné začít se svým dítětem cvičit?
Se cvičením je v případě potřeby možné začít již brzy po porodu (2.–3. den).
Kdy nejpozději je možné začít s dítětem cvičit?
Lze říci, že existuje-li u dítěte porucha jakéhokoli typu, pak je odkládání špatné, protože se zmenšuje šance na normalizaci poruchy (nebo její výrazné zmenšení).
V době prvního roku je zrající mozek velice „plastický“, Dr. Vojta říkával, že
mozek je „těhotný“ možnostmi. Vyvíjející se mozková hmota je schopna tvořit mnoho náhradních spojů, které umožňují překrýt a někdy zcela odstranit i závažný defekt. Defektem jsou myšleny anatomické poruchy, např. zničení části mozkové tkáně poporodním krvácením nebo poškození v důsledku novorozenecké žloutenky nebo poruchy funkční, např. nevytvoření dostatečně
funkční neuronové sítě, která je nezbytná pro fungování jinak anatomicky neporušeného mozku.
Čím dříve se začne se cvičením, tím lépe.
Proč dítě při provádění stejného cviku jednou pláče, jindy se náramně baví?
Dítě má na počátku cvičení „polohovou nejistotu“, která jej irituje. Opakovaným cvičením se vytvoří mozkové spoje, které umožní dítěti v poloze „řídit své těžiště“ a tím vymizí pocit nejistoty, který vzbuzuje úzkost a následně pláč. Naopak jakmile si je dítě v poloze jisté, tak se „baví“ tím, že je schopno provádět řadu
nových „zábavných“ pohybů, které jej dříve zúzkostňovaly. Bylo by to možné přirovnat k učení se jízdě na kole. Zpočátku je dítě také velmi nejisté, často má úzkostně rozšířené oční panenky, ale tím, jak postupně zvládá vyvažování, koordinaci šlapání a řízení kola současně, se u něj dostavuje pocit euforie
z nových pohybových možností.
Jak dlouho budu muset se svým dítětem cvičit? Kdy je možné cvičení ukončit?
Cvičení je smysluplné do té doby, než se u dítěte zcela normalizuje jeho vývoj. To je samozřejmě individuální, souvisí to s typem a stupněm poruchy. Jak rychle se normalizace dosáhne, je závislé také na době, kdy se se cvičením začalo.
Čím dříve se porucha odhalí a zahájí se cvičení, tím je normalizace pohybového vývoje rychlejší. To platí bohužel i naopak.
Jaké následky by byly, kdybychom s dítětem necvičili?
Následek zanedbání je samozřejmě také zcela individuální. Odvíjí se od typu a stupně poruchy. Centrální středně těžké a těžké koordinační a tonusové poruchy se mohou nejčastěji vyvinout do některého typu dětské mozkové obrny. Dětská mozková obrna je závažná vývojová porucha motoriky pohybového aparátu, do které dítě „uzraje“ bez včasné diagnostiky a následné intenzivní terapie.
Existují samozřejmě velmi závažné, nejčastěji kombinované poruchy, které i při dobré péči mají špatnou prognózu. Jde naštěstí o velmi vzácný výskyt.
Velmi lehké a lehké poruchy mají tendenci narušit tzv. „automatiku řízení těla“
a u těchto dětí dochází k poruchám patrným při stoji a také při chůzi. Bývá narušen chůzový stereotyp vnitřních rotací kyčelních kloubů se současným vtáčením špiček nohou. Častým následkem je narušení správného
vývoje podélné i příčné nožní klenby. Další závažné vývojové poruchy, které se zanedbáním časné péče následně objevují, jsou defekty v držení těla:
• vtáčení špiček nohou dovnitř
• vnitřní rotace kolenních kloubů
a vbočení do tvaru „X“
• předsunutí pánve
• zvýšené prohnutí v bederní oblasti
• ochabnutí a vyklenutí břišní stěny, často kombinované s rozvolněním střední šlašité spojky přímých břišních svalů a náchylností k pupeční a břišní kýle
• odstáváním lopatek a vtáčení ramen vpřed
• poruchy konfigurace hrudníku, nejčastěji jeho vpáčení a následné poruchy koordinace dechového stereotypu
• vybočení páteře – tj. skoliotický vývoj
• předsun hlavy
- poruchou držení dolní čelisti ve smyslu poškození automatického dovírání úst,
kdy současně vzniká posunem dolní čelisti falešný předkus, porucha skusu
zubů s jejich zvýšenou kazivostí (děti pak často preferují dýchání ústy)
Jde tedy o celou řadu vývojových poruch, které se projevují postupně v průběhu růstu. Kromě nich se někdy následně ukazují i poruchy vývoje koordinace jemné motoriky. K nim patří potíže se psaním, čtením, špatná koordinace očních svalů a mluvidel, manuální neobratnost, např. při výuce hry na hudební nástroje. Vývojové poruchy hrubé a jemné motoriky se velkou měrou podílejí na vzniku a následném udržování
Kdo mne cvičení naučí?
Terapii Vojtovou metodikou a VM2G provádějí erudovaní fyzioterapeuti. Přijetí do terapie je zodpovědná záležitost a tak je k ní nutné oboustranně přistupovat.
Je pravda, že dítě, se kterým se cvičí Vojtova metoda, je dříve pohybově zdatné? (dříve leze, chodí)
Ano. Ukazuje se, že děti, u nichž byly zjištěny velmi lehké a lehké vývojové poruchy, mají vlivem Vojtovy metody urychlené zrání mozkových struktur. Ty vytvářejí bohatší neuronové sítě, které jsou základem pro dobrou výkonnost a kapacitu mozku. Nebývá vzácností, že tyto děti se staví a začínají chodit před 10. měsícem, jejich pohybová koordinace a obratnost je velmi vyspělá. Stupeň zralosti hrubé motoriky se projevuje také v rychlejším vyzrávání jemné motoriky (obratnost ruky, zralá manipulace s hračkami, kreslení…), v celkovém lepším psychomotorickém prospívání (aktivnější používání řeči, muzikálnost, lepší schopnost navazování sociálních kontaktů aj.).
Pomáhá cvičení Vojtovou metodou při zvýšeném slinění malých dětí?
A když ano, do jakého věku dítěte?
Cvičením se normalizují všechny pohybové stereotypy, v každém věku. Zvýšené slinění je poruchou automatiky polykání slin. Fyziologicky se objevuje u malých dětí cca do 3. měsíce, pak dochází ke schopnosti vyprodukované sliny průběžně polykat, a tak zabránit jejich samovolnému vytékání z úst. Při centrálních koordinačních poruchách v prvním roce života se často objevuje přetrvávání
samovolného vytékání slin v důsledku poruchy automatické koordinace polykání. Samovolné vytékání slin je velkým problémem u mentálně postižených lidí. Správně vedeným cvičením lze u těchto pacientů dosáhnout správného automatického polykání slin. U dospělých se tento problém může objevit
po mozkové mrtvici, ale kvalitním cvičením lze docílit návratu k normální funkci polykání slin.
Může se cvičení negativně projevit na psychice dítěte? (dělá něco, co nechce, co je mu nepříjemné a nepřirozené…)
Dosavadní výzkumy prokázaly opak. Děti, které cvičily Vojtovu metodiku, měly se svým rodičem – cvičitelem lepší vztah než s rodičem, který se cvičení neúčastnil. Proč je tomu tak, není snadné vysvětlit. Dítě ve svém nevědomí vnímá, že mu cvičící rodič nechce nijak ublížit, ale naopak. A přesto, že se dítě
často brání a při cvičení vzpouzí, vytváří se silně pozitivní vztah. Z pohledu jeho nezralého ega má necvičící rodič o něj menší zájem než rodič, který s ním cvičí. V průběhu a po cvičení je dítě také často utěšováno a to se děje hlavně intenzivním tělesným kontaktem, který je pro tvorbu budoucího pozitivního vztahu velice
důležitý.
Jaké jsou vedlejší účinky cvičení?
Cvičení Vojtovou metodikou je používané více než 50 let a pozorované vedlejší účinky cvičení byly v zásadě pozitivní. Mimo vlastní zaměření na normalizaci poruch hrubé motoriky se ukazuje prokazatelný pozitivní vliv na vyšší nervové funkce, včetně kognitivních, např. normalizace stereognozie (schopnost identifikovat předmět pouze hmatem), normalizace poruch jemné motoriky (psaní, kresby), normalizace poruch čtení, normalizace hyperaktivních projevů dětí s poruchami LMD. Často bývá zaznamenávána normalizace strabismu očí (šilhavost), která je způsobena špatnou koordinací očních svalů.
Je důležitá pravidelnost cvičení?
Pravidelnost cvičení je velice důležitá. Velmi podstatné je vytvoření denního režimu, kdy se s dítětem bude pravidelně cvičit. Pravidelností se dítě lépe přizpůsobí, vytvoří si návyk a biologický stereotyp, který mu napomáhá lépe cvičení snášet. Pravidelnost je velice důležitým faktorem úspěchu.
Kolikrát denně a jak dlouho cvičit?
Rozvržení cvičení je individuální a závisí na věku dítěte, typu poruchy. Obecně je možné říci, že u malých dětí do jednoho roku je vhodné cvičit 4× denně, u větších dětí 1–2× denně. Doba cvičení, kterou se začíná u malých kojenců, je cca 0,5 minuty a postupně se stimulace prodlužuje na 1 minutu. Myšlená je doba působení jednoho cviku na jedné straně. Cvičit je samozřejmě nutné symetricky obě strany. U starších dětí je možné dobu stimulace zvyšovat individuálně na 2–3 minuty.
Mohu dítě dlouhým cvičením přetížit?
Dlouhodobá zkušenost s používáním VM2G nám ukázala, že terapie prováděná tímto způsobem je zcela bezpečná. Pokud by cvičení probíhalo neúměrně dlouho, pak by se reflexí stimulace automaticky vypnula.
Pokud na nějakou dobu přestanu cvičit, znamená to, že naruším již vytvořené stereotypy a vrátím se opětna začátek?
Je to poněkud složitější otázka. U malých dětí do jednoho roku, kdy se velmi intenzivně vytvářejí základní pohybové stereotypy (vzpřimování, automatika stoje, stereotyp chůze a úchopu) je zcela nezbytné zajistit kontinuální výstavbu těchto základních kamenů motoriky. Proto se doporučuje přestat cvičit jen na dobu nezbytně nutnou, tj. po očkování a při zvýšených teplotách. V prvním roce je díky plasticitě mozku velká šance na normalizaci řady poruch pohybového aparátu. U dětí starších, které již mají „základní kameny motoriky“ hotové, není
pauza ve cvičení již takovým nedostatkem. Cvičením se u starších dětí utvořený stereotyp přestavuje, zdokonaluje, optimalizuje, vylaďuje. Pokud jsou již položeny „základy a hrubé zdivo“, tak zůstanou stát, i když na nějaký čas se stavbou přestanete. Jestliže by však pauza byla příliš dlouhá, pak by mohlo
dojít k postupnému „erodování“ již rozestavěného fyziologického stereotypu a jeho nahrazování stereotypem patologickým.
Jsou výsledky cvičení trvalé?
Ano. Výsledky cvičení lze pokládat za trvalé, neboť jsou tvořeny změnami na mozkové tkáni (vytvoření hustší sítě neuronů a jejich bohatší propojení). To se projevuje normalizací a vyladěním řízení pohybových stereotypů a také změnami na pohybovém aparátu – správnou centrací v kloubech, správným
nastavením automatiky držení těla (ideální zakřivení páteře, postavení pánve, pletenců ramenních apod.).
Jak dítěti zpříjemnit cvičení?
Předně je potřeba vytvořit adekvátní zevní podmínky, které budou dítěti příjemné. U kojenců jde o tepelnou pohodu, neboť jejich termoregulace je
ještě nedostatečná a rychle prochladnou. V místě, kde se cvičí, je velmi prospěšné zvýšit teplotu na 24-26 stupňů. Nezbytností je také zajistit klidnou a pohodovou atmosféru; je zcela nevhodné, pokud starší sourozenci vyrušují a dožadují se
pozornosti. Stejně tak znervózňující a nepatřičné jsou lítostivé lamentace babiček nad „trápením broučka“, vnoučka. Pokud Vám Vaši blízcí nejsou schopni pomoci, tak zařiďte, aby Vám nepřekáželi. Místo, kde cvičíte (stůl či přebalovací pult), musí být stabilní, podložené měkkou podložkou (cvičební karimatka) svrchu opatřenou hygienickou protiskluznou podložkou. U větších dětí lze pohodu cvičení zlepšovat pouštěním CD s oblíbenými pohádkami či hudbou.
Na které svaly má cvičení vliv?
Může se cvičením ovlivnit slintání, pomočování, špatná technika sání při kojení apod.?
Terapií Vojtovou metodikou jsou ovlivňovány úplně všechny svaly na těle, včetně svalů jazyka, svalů okohybných či svěračů. Cvičením se také normalizují všechny pohybové stereotypy a to v každém věku.
Zvýšené slinění je poruchou automatiky polykání slin, fyziologicky se objevuje u malých dětí cca do 3. měsíce, pak dochází ke schopnosti vyprodukované sliny průběžně polykat, a tím zabránit jejich samovolnému vytékání z úst. Při
centrálních koordinačních poruchách v prvním roce života dítěte se často objevuje přetrvávání samovolného vytékání slin v důsledku poruchy automatické koordinace polykání. To bývá velký problém u mentálně postižených pacientů. Správně vedeným cvičením je možné dosáhnout
normálního automatického polykání slin. U dospělých se tento problém může objevit po mozkové mrtvici, ale lze kvalitním cvičením docílit návratu k normálnímu polykání. Pomočování starších dětí je komplikovaný psychosomatický problém a není jednoduché určit jeho příčiny. U některých dětí je vhodné používat cvičení VM2G. Špatná technika sání u kojenců je způsobená poruchou sacího a polykacího stereotypu. Nejčastěji souvisí s centrální koordinační a tonusovou poruchou. Cvičením se celkem rychle tyto jednoduché
stereotypy upravují a umožňují dítěti bezproblémové pití, později i krmení hutnější stravou. Pokud tato porucha přetrvává, stává se krmení pro dítě stresovou záležitostí. Pocit hladu jej nutí pít, ale díky porušenému stereotypu
se často dusí. Ještě větším problémem se pak stává polykání tužší stravy. Narušený stereotyp okohybných svalů vede k různým formám dětské šilhavosti (strabismu). I tato porucha je velmi dobře ovlivnitelná cvičením, které normalizuje svalové napětí okohybných svalů a jejich vzájemnou koordinaci.
Musí být dítě svlečené donaha? Vadí případně i jen plína?
Při cvičení není nezbytné, aby bylo dítě svlečené, pleny nijak nevadí.
Pokud dítě při cvičení nereaguje (nezvedá nožičky), znamená to, že se cvičí špatně? Případně při cvičení nereaguje, ale při následném oblékání ano.
Máte zřejmě na mysli reakci zvedáním nohou při cvičení v poloze na zádech (reflexní otáčení I.). Reakce dítěte na stimulaci je individuální a závislá na stavu poruchy a také na jeho aktuální vývojové fázi. Může probíhat „procvičování“ svalového napětí a odezva na stimulaci je pohybově minimální. V každém případě je nezbytná konzultace s erudovaným terapeutem, který léčbu řídí a pozná, zda je potřebná změna (např. úprava polohy tak, aby nohy byly mimo oporu).
Pokud dítěti cvičení vůbec nevadí (nebrečí u něho), má cenu cvičit vícekrát za sebou?
Při cvičení je naopak vhodné, aby dítě neplakalo. Pokud se podaří vytvořit optimální podmínky, pak pláč dítěte je minimální (viz odpovědi na otázku č. 1). Opakování cvičení je třeba dodržovat podle zvoleného léčebného postupu, optimálně u kojenců 4× denně.
Dítě se u cvičení kroutí – má se narovnávat?
Cvičením se vyvolávají základní pohybové stereotypy – otáčení a plazení. Ty v sobě obsahují i torsní (kroutivou) složku pohybu. Pokud ji tedy vyvoláme, jde o fyziologický děj. Aby ale točení nebylo příliš silné a nerušilo další pohybové komponenty (ohyb, natažení…), je žádoucí provádět cvičení na podložce, která
znemožní protáčení těla dítěte. Tedy cvičit bez podložné plíny či deky, ale raději cvičit na karimatce a protiskluzné podložce.
Při cvičení má být navázán oční kontakt, ale dítě hlavičku různě odklání. Musí se „jít“ stále za ním nebo stačí na něj mluvit a neřešit to?
Oční kontakt je velice důležitý. Neverbální komunikace dítěti významně pomáhá orientovat se ve vzniklé situaci. Odklánění hlavičky se při cvičení děje jednak spontánně, ale také vlivem reflexního podnětu. Není nutné za očima „jít“. Dítě se bude samo pro kontakt „vracet“. Ale mluvit na dítě je nezbytné, pokud možno po celou dobu stimulace.
Jedna ručička má být při cvičení u těla – stačí od ramínka k lokti nebo celá?
Máte zřejmě na mysli polohu paže při reflexním otáčení I. (poloha na zádech). V zásadě stačí lehce přidržovat jen paži (část od ramene k lokti) u těla.
Pokud se nestíhá některý den cvičit tolikrát, mělo by se další den cvičit o to více?
Cvičit 4x denně je optimální. Pokud se ze závažných důvodů počet opakování nedaří dodržet, je dobré v dalších dnech pokračovat normálně. Nadměrné opakování není vhodné. Je důležité snažit se optimalizovat organizaci a plánování času tak, aby výpadky ve cvičení byly co možná nejmenší.
Je důležité pořadí cviků nebo je jedno, kterým cvikem se začne a kterým skončí? Cvičí se nejprve levá a potom pravá strana?
Z hlediska očekávání dítěte je vhodné, aby cvičení mělo určitý řád. Řád mezi časovými odstupy v průběhu dne a také řád v průběhu vlastního cvičení. V těchto věcech je nezbytné řídit se doporučením terapeuta, který cvičení řídí.