11 Pohled na pohyb člověka z hlediska biomechaniky a kineziologie

Biomechanika a kineziologie hybnosti – fyziologická

Automatika držení těla, vzpřimovací a rovnovážné reflexy

Pro všechny vzory pohybu vpřed, které se rozvinou v lidské motorické ontogenezi, jako jsou otáčení, plazení, lezení po čtyřech a volná bipedální chůze, platí jisté zákonitosti.

Motorika pohybového aparátu obsahuje tři neoddělitelné komponenty: vzpřimovací a rovnovážné mechanismy umožňující vzpřímení trupu proti gravitaci a změnu těžiště trupu, vyvážené automatické řízení polohy těla (posturální reaktibilitu) a fázickou hybnost svalů s daným úhlovým pohybem mezi segmenty končetin a osovým orgánem (hlava a páteř), přičemž úhlový rozsah při pohybu vpřed je u každého způsobu lokomoce přesně stanoven.

Posturální aktivita, která zahrnuje vzpřimovací a rovnovážné reflexy a také automatiku držení, je geneticky danou schopností koordinovaného řízení držení těla a lze ji pozorovat již od narození. Viz: V. Vojta 1994.1 „Tato způsobilost byla prvně popsána Aršavským a Krjučkovou (1955, in Kolárova, 1968), kteří dokázali, že se novorozenec může plynule a koordinovaně otočit, když leží v poloze na zádech v temném prostoru a je stimulován pomalu se pohybujícím světlem. Točí se pak ve směru světla. Novorozenec sleduje světelný paprsek a jeho tělo jde plynule z jedné asymetrické polohy těla do druhé asymetrické polohy bez globálního pohybu. Je to zrcadlová a reciproční činnost. Bez této znalosti Aršavskij a Krjučková ukázali, že zdravý novorozenec má schopnost koordinovaného řízení držení těla. Novorozenec disponuje posturální aktivitou. Svou zkouškou autoři dokázali, že motorický průběh otáčení ze zad na bok není naučený pohyb. Mluvili však jedině o optické orientaci novorozence.“

Pokud je u novorozence pozorována tzv. „holokinetická hybnost“, pak se jedná o odpověď nezralé CNS novorozence na nepřiměřený podnět, nikoli o jeho neschopnost řídit posturální aktivitu.

Vývoj automatiky držení těla, vzpřimovacích a rovnovážných mechanismů v 1. roce se také nazývá posturální ontogeneze a její sledování má zásadní význam zejména po narození, neboť od této chvíle se musí dítě potýkat s gravitací.

Již od okamžiku narození dochází ke spouštění těchto vrozených pohybových programů, které umožňují dalším pohybovým vzorcům (stereotypům) vyrovnat se se zemskou gravitací.

Cílem vývojové ontogeneze je vytvoření schopnosti CNS zajišťovat a koordinovat přiměřené držení, vzpřímenost a rovnováhu pro tělesný pohyb z místa na místo a variabilně se přizpůsobovat různým situacím. Takto se umožní geneticky danému základnímu operačnímu programu pro pohyb, napevno se zapsat do spojení neuronální sítě CNS.

Vzorce držení, vzpřímenosti a pohybu z místa mohou být označeny jako preformované pohybové vzorce. Díky nim se dítě učí poznávat okolní svět a následně si může s tímto předpokladem osvojit speciální dovednosti jemné a hrubé motoriky.

Držení těla a pohyb jsou současně navzájem závislé. Každá změna tělesné polohy, byť malá, vyžaduje přizpůsobení držení těla jeho rovnováze.

Vojtův princip popisuje normální zákonitý vývoj pohybu a držení těla (posturální vývoj) u dítěte v 1. roce života a následně jej využívá pro diagnostiku a terapii.

Normální vývoj skeletu, vazivového aparátu a vazivové tkáně, jakož i vývoj aparátu svalového je přímo úměrně závislý na schopnosti CNS rozvinout a etablovat základní operační program pro pohyb. Bez této „softwarové“ podmínky je další vývoj „hardware“ více či méně poškozen, a to více či méně reverzibilně.

V rámci posturální ontogeneze je nezbytné brát v úvahu také stav mentálního vývoje dítěte, resp. úroveň motorické inteligence. Ta je přímo zodpovědná za schopnost dítěte projevovat zájem o vnější svět a za způsobilost přiměřeně reagovat na stimuly; hovoříme o ideomotorice či motorické ideaci.

Ideomotorika je základní prostředek pro zapojení veškeré muskulatury v nesčetných variacích a je vázána na aktuální stav posturálního řízení.

Diferenciace svalové funkce (antigravitační, fázické) se nachází u všech svalů, které se v rámci posturální ontogeneze účastní motorického vývoje, což je většina příčně pruhovaného svalstva.

Jako příklad pro funkční diferenciaci svalů nám může posloužit dítě, které zdvihne v poloze na břiše hlavu a otočí ji k objektu svého zájmu. Předpokladem pro koordinované otočení hlavy je normální posturální aktivita, tzn. automatické řízení polohy těla. Tu v krční a šíjové oblasti zajišťují svalové skupiny tak, aby zvedly hlavu v protažení šíje, a to koordinovaně jak dorsální skupiny, tak také skupiny ventrální (včetně svalů jazylkových, které ve své fázické funkci slouží k polykání). Teprve za předpokladu takovéhoto koordinovaného zvednutí hlavy jsou krční obratle nastaveny v příznivých biomechanických parametrech (extendované a vycentrované) a může dojít k fázickému pohybu, tj. volnému otáčení hlavy na obě strany. Součástí celého procesu je automaticky nastavená a zajištěná opěrná báze.

Patologická biomechanika a kineziologie hybnosti

Patologická biomechanika a kineziologie hybnosti v sobě zahrnují náhradní programy držení těla, které zasahují prakticky do všech oblastí motoriky.

Vytváří z hlediska FUNKCE:

• náhradní vzpřimovací a rovnovážné reflexy

• náhradní automatika držení těla, náhradní vzpřimovací a rovnovážné reflexy

• patologicky změněné základní stereotypy hybnosti

  • kročný mechanismus

  • úchopový mechanismus

  • dechový stereotyp

  • polykací a další stereotypy

Vytváří z hlediska MORFOLOGIE porušení:

• ontogeneze rotačních směrů na končetinách

• ontogeneze zakřivení os osového orgánu

• ontogeneze k formování hrudního koše

• ontogeneze tvorby nosných kleneb nožních a postavení prstců

• ontogeneze vývoje kyčelních kloubů

• ontogeneze vývoje pletence ramenního, horní končetiny a ruky

• ontogeneze vývoje postavení pánve

• ontogeneze vývoje dolní končetiny a nohy

• ontogeneze vývoje postavení hlavy a dolní čelisti

Rozvoj řady patologických poruch na pohybovém aparátu u dětí a dospělých lze vystopovat již od doby rané ontogeneze vývoje prvního roku. Charakteristickým poškozením je nedokonalé držení těla, které se projevuje nedostatečnou až chybějící vzpřimovací funkcí. Čím je porucha těžší, tím více je patrné převládání primitivních šablon držení a rozvoj patologických náhradních vzorů.

Disharmonie, která vzniká v posturální vzpřimovací ontogenezi, se vždy promítá do cílené fázické motoriky, a to jak hrubé, tak i jemné. Z hlediska řízení CNS jsou poruchy projevující se na úrovni dysfunkcí, jako např. lehké mozkové dysfunkce, specifické poruchy učení (dysgrafie, dyslexie a další), poruchami centrální koordinace vysoce specifické jemné motoriky. V jistém smyslu můžeme říci, že se tyto poruchy koordinace následně projevují i v intelektových činnostech. Mezi vysoce specifikovanou motoriku můžeme počítat činnost okohybných svalů, fonačního aparátu, drobných svalů ruky.

Pro normální aktivitu těchto svalových skupin a jimi vykonávaných činností je nezbytné standardní fungování motoriky hrubé, včetně automatiky držení těla, vzpřimovacích a rovnovážných reflexů.

U dětí, které trpí výše uvedenými specifickými poruchami, obligatorně nalézáme při vyšetření pohybového aparátu poškození centrální koordinace projevující se vadným držením těla a také narušenými základními stereotypy chůze, úchopu i dechového stereotypu.

Blokády, které brání vývoji normálních vzpřimovacích mechanismů s vyvažovacími reakcemi, jsou zodpovědné za řadu poruch na samotném skeletu pohybového aparátu a také za poruchy fázické hybnosti, a to jak základních pohybových stereotypů, tak aplikačních programů hrubé a jemné motoriky, ale i poruch, jež jsou na první pohled méně spjaté s hybností, jako jsou specifické poruchy učení.

Při posuzování rozvoje celé řady poruch je nezbytné vycházet z toho, že existující genetický program je připraven se zapojit do posturální ontogeneze, ale blokády nejrůznější etiologie zapříčiňují, že není přístupný pro centrální neuronové sítě, ať už jen částečně, nebo vůbec. Jako následek se dostavuje chybné fungování motoriky jako takové a vychýlení vývoje skeletu jako celku.

Dítě, které je postižené centrální poruchou koordinace, nemůže odpovídajícím způsobem reagovat na podněty svého okolí, které za normálních okolností vzbuzují u dítěte zvědavost a pozornost, neboť jeho CNS nemůže dát k dispozici potřebnou motoriku. Když je fungování jeho posturální a následně i fázické hybnosti poškozeno, vyvstává nebezpečí, že setrvá ve svých náhradních stereotypních pohybových vzorcích, které jsou na škodu jeho posturálnímu vývoji.

Trofika a rozvoj končetin je přímo úměrně závislá na držení těla, resp. na normálním fungování programů posturální ontogeneze. Tato skutečnost je velmi zřetelná, např. u již vyjádřených syndromů infantilní diparézy a hemiparézy, kde se často vyskytuje hypoplazie paretických končetin. Hypoplazie se také často vyskytuje u traumatické poporodní parézy plexu brachialis.

Funkční i morfologické poruchy jsou vzájemně zřetězené. Proto se ku příkladu porucha automatiky držení pánve projeví v rámci celkové automatiky držení těla i v porušeném držení dolních končetin, pletenců ramenních, i dalších částí těla.