15 Nové terapeutické charakteristiky VM2G

Terapeutický přístup VM2G při provádění reflexní stimulace dosáhl významného pokroku. Díky technickým prostředkům využívaným v rámci terapie VM2G získala vlastní „technologie reflexní stimulace“ nové atributy a také odkryla řadu nových vlastností Vojtovy metodiky. Odhalené nové terapeutické možnosti VM2G se již řadu let osvědčují jako mimořádně účinné jak pro dětské, tak i dospělé pacienty.

Zásadní pokrok se projevuje ve vyvolání vlastní terapeutické reflexní lokomoce. V rámci VM2G běží reflex v modu zapnuto – vypnuto.

VM2G spouští jen program fyziologického pohybu bez nebezpečí vyvolání náhradního patologického programu. Díky těmto vlastnostem je terapie VM2G bezpečná a lze ji pod supervizním dohledem bez rizika delegovat na rodiče, blízké pacientů či „domácí terapeuty“.

VM2G vyvolává terapeutický reflex bez nebezpečí vyvolání bolestivých vjemů prakticky u všech pacientů, je velmi dobře snášena a dlouhodobě tolerována.

VM2G umožňuje regulovat terapeutickou intenzitu stimulace, a tím významně zvyšovat vlastní účinnost léčby. Možnost regulace spočívá jak v celkovém zvyšování, ale i snižování stimulace, tak také v cíleném směřování terapie.

Vlastní terapeutický efekt léčby je dlouhodobý, a to i u pacientů, kteří terapii začali již v chronickém stadiu potíží.

Dobře prováděná VM2G zabraňuje stavům recidiv a umožňuje pacientům opětovné a dlouhodobé fyzické zatěžování hybného aparátu.

Terapii VM2G lze zahájit ihned po odeznění akutního stavu, včetně stavů pooperačních.

Terapie VM2G významnou měrou zvyšuje komfort jak pro pacienty, tak také pro terapeuty.

Nové terapeutické využití VM2G

Provádění terapie je možné u pacientů kojeneckého věku s centrální koordinační poruchou, kteří jsou ohroženi poruchou motorického vývoje, způsobem umožňujícím regulaci terapeutické intenzity bez rizika vzniku patologického vývoje.

Je možné bezproblémové provádění terapie u dětských pacientů předškolního věku.

VM2G lze provádět i u dětských pacientů s poruchami koncentrace, hyperaktivitou nebo lehkými mozkovými dysfunkcemi. Zkušenosti ukazují, že lze terapii provádět i u dětí trpících poruchami autistického spektra.

Mnohaletá terapeutická praxe ukazuje dobré využití VM2G u pacientek s gynekologickými potížemi, u gravidních pacientek a také u pacientek s urogynekologickými problémy.

Dobré výsledky VM2G s výbornou terapeutickou tolerancí se ukázaly u psychiatrických pacientů po odeznění akutních stavů.

Další skupinou, která bezproblémově snáší terapii VM2G, jsou pacienti seniorského věku, a to i po devadesátém roce života.

VM2G se osvědčuje i v rámci sportovní medicíny nejen jako nástroj pro poúrazovou fyzioterapii, ale také jako prostředek pro fyzickou regeneraci a jako podpůrný nástroj pro zlepšování specifických sportovních dovedností.

Přínosem je VM2G také pro pacienty trpící neurodegenerativními poruchami, jako je např. skleróza multiplex. Terapie se osvědčila jako mimořádně účinný nástroj u pacientů s vývojovými poruchami skeletu, např. skoliózou, deformitami hrudníku apod.

Video – Cvičení reakce silná

Video – Cvičení reakce silná

Velmi dobrou terapeutickou službu prokazuje VM2G pacientům v různých stadiích imobility včetně komatózních stavů. Zlepšuje ventilační funkce včetně normalizování evakuace bronchiálních hlenů, zlepšuje příjem potravy, trávení i vyprazdňování. Brání vzniku a rozvoji imobilizačního syndromu.

Nový psychologický přístup v rámci terapie VM2G

Při terapii kojenců je využíván psychologický přístup, který respektuje specifika komunikace tohoto období a poznatky vývojové psychologie. Používáním technických pomůcek se významnou měrou snižuje polohová nejistota kojenců, která sama o sobě vede k psychickému diskomfortu dítěte.

Technické pomůcky zvyšují vyvolávání reflexu, a tak vlastní stimulační tlak na zóny může být jen malý. Díky tomu se zcela eliminuje riziko vzniku bolestivého vjemu u dítěte.

Terapeutické vedení matek kojenců je cíleno na dobrou komunikaci s dítětem při cvičení. Tak se brání vzniku negativního prožívání a následnou averzní reakci na terapii jako takovou.

Dobře se osvědčil pečlivě plánovaný a nenásilný psychologický přístup k terapii dětí předškolního věku či dětí s poruchami autistického spektra. Pomalé přivykání dětí na stimulaci přes stimulační míčky, která se děje doma, nese dobré výsledky. Děti si postupně zvykají na celou situaci, prožívají svobodu vlastní volby a mohou terapeutickou stimulaci kdykoliv ukončit. Díky této zkušenosti si na ni zvyknou a přestanou se bránit, protože vědí, že se nebude dít něco, co by bylo proti jejich vůli. Dalším významným benefitem tohoto přístupu je, že se dětem dostává plné, intenzivní a soustředěné pozornosti jejich rodičů. Tato zkušenost vede k postupné habituaci a děti se nejen terapii snadno podvolují, ale často si z důvodu získání rodičovské pozornosti o terapii přímo samy řeknou.

Z hlediska dospělých pacientů se ukazuje jako významná možnost aktivního podílení se na terapii VM2G přispění jejich blízkých, nejčastěji rodinných příslušníků. Nejsou v pasivní roli příjemců péče odborníků, ale svou vlastní aktivitou a aktivitou svých příbuzných se podílejí na své úzdravě. Zároveň i vědomí možnosti vybudování dostatečné fyzické odolnosti vůči budoucí zátěži je velmi motivující k terapii VM2G.

Aplikace VM2G u dětí v novorozeneckém a kojeneckém věku

Psychologická specifika v rámci VM2G u novorozenců a kojenců

V terapeutickém vztahu, který vzniká v rámci Vojtovy metodiky, je vlastní stimulace velmi silným zásahem do psychického prožívání dítěte, protože se jej terapeut fyzicky dotýká. Jako následek tohoto doteku se dítěti vybaví celá plejáda pocitů, se kterými dosud nemělo žádnou zkušenost. Tyto pocity úzce souvisí s vybavováním globálního reflexu spuštěného skrze stimulaci reflexních zón, následkem je vyvolání svalové aktivity jak tonické, tak i pohybové prakticky v celém těle. Protože tato aktivita je reflexního původu a je nezávislá na vůli dítěte, musí tedy u něj v prvopočátku působit psychický zmatek.

Podle pozorovaných reakcí se domníváme, že jde v prvopočátku o zmatek a úzkost. V každé takovéto situaci nejistoty hledá dítě nejenom novorozeneckého a kojeneckého věku vysvětlení a pomoc od svého rodiče. Za této situace může dobrá spolupráce mezi terapeutem a rodiči sehrát klíčovou úlohu, neboť dobře poučení rodiče jsou schopni svému dítěti v této pro něj znejišťující a zátěžové situaci být nablízku a jsou schopni je uklidňovat a ujišťovat, že se nic zlého neděje a že vše bude zase dobré.

Dyadické interakce, neverbální a verbální komunikace mezi rodiči a jimi stimulovaným dítětem má vždy směřovat k postupné habituaci, aby se dítě naučilo ignorovat podnět, který se stal známým a který nemá vážné následky. Cílem je, aby se chvíle strávené při terapii staly rituálem, nikoli nutným zlem.

Může-li se stát terapie pro dítě a zároveň i pro rodiče rituálem, ve kterém si mohou vzájemně věnovat intenzivní pozornost a také fyzickou blízkost, pak výrazně ubyde prožívání stresu a zátěže ze strany rodičů i dítěte.

Co přispívá k tomu, aby se terapie stala rituálem? Předpokladem je správné pochopení významu, smyslu a cíle terapie, správně naučená technika, schopnost ji provádět jistě a kontrolovat projevy vyvolané stimulací, dobré rozvržení času a aktivit v průběhu dne, aby se předešlo časovému stresu. Je nutné mít na mysli, že s kojenci je denní provádění terapie nezbytné provádět čtyřikrát.

Velice účinnou prevencí syndromu vyhoření a fyzického vyčerpání matky, která nejčastěji s dítětem cvičí, je zapojení blízké osoby dítěte, tedy otce, babičky apod. do procesu terapie, a to nejlépe pravidelně. Je třeba brát v úvahu, že terapie vyžaduje pro zdárný výsledek často mnoho měsíců intenzivní stimulace, které mohou u matky, jež nemá v této věci zástupce, vést nejen k psychickému a fyzickému vyčerpání, ale také k poruchám z přetížení, jako jsou záněty svalových úponů extensorů ruky, například tzv. tenisový loket.

Vlastní terapie je zpočátku prováděna krátce, dítě je v přestávkách často bráno do náručí a „ujišťováno“, že je vše v pořádku a nic zlého se neděje.

Při vlastní terapii je nezbytné navazovat a udržovat s dítětem oční kontakt na přiměřenou vzdálenost, na kterou je dítě schopné zaostřit a vnímat naši tvář.

Po celou dobu stimulace je velice užitečné zaujmout pozornost dítěte hovorem k němu, velmi oblíbené jsou dětské říkanky, básničky a obzvláště zpěv. Děti zaujaté melodikou hlasu se daleko rychleji přizpůsobí a poddají vlastní stimulaci.

Video – Péče o psychický komfort dítěte i matky při terapii

Z hlediska terapeutického přístupu v rámci terapie VM2G v kojeneckém věku je nezbytné zohledňovat poznatky, které přináší vývojová psychologie raného dětství. Terapeut musí aktivně a citlivě vést rodiče k poznávání reakcí dítěte a nespěchat s vlastním „nasazením“ terapeutické stimulace, dokud není přesvědčen, že rodiče správně porozuměli postupu, který je nutný s jejich dítětem dělat. Bezohledné způsoby terapeutické intervence, které dosud někde přežívají, jsou zcela nevhodné jak z hlediska vlastního výsledku terapie, tak také pro získání rodiče pro spolupráci. Již od prvních týdnů života se utváří v dítěti obraz o jeho okolí a hledání „přiměřených a účelných“ reakcí na ně. Čas, který je v počátcích terapie investován do navázání kontaktu mezi terapeutem, rodiči a dítětem, se do budoucna velmi zúročí. Pro mírnění úzkostí rodičů v prvních fázích terapie se nám osvědčilo umožnit mailovou komunikaci tak, aby se mohli dotazovat při nejistotách provádění stimulace či vyvolaných reakcích. Rychlé zodpovídání dotazů je snadno vyvádí z bezradnosti a snižuje jejich úzkost.

Video – Kontakt matky s dítětem

Učení a dlouhodobá paměť v kojeneckém věku

Dlouho panovalo přesvědčení, že před dosažením 8 nebo 9 měsíců si děti nejsou schopny uchovat v paměti informaci více než několik vteřin, viz Jerome Kagan, 1989.1 Z novějších výzkumů však vyplývá, že tato myšlenka byla mylná. Na základě pozorování David C. Rubina2 se lze domnívat, že okolnosti vytvářejí první vstup směrem k rozpoznávání cíleného ukazatele.

Zjištěné údaje ukazují, že malí kojenci si docela přesně vzpomínají, co se naučili a kde se to naučili a uchovávají si naučené v paměti ne po dobu několika vteřin či minut, jak se obvykle soudilo, ale po celé dny či týdny. Třebaže ukazatele vybavování vzpomínek u kojenců jsou extrémně specifické, množství informací v kontextu, které se pomalu začleňuje do jejich vzpomínek, se zvyšuje během prvních 6 měsíců. Zjistili, že tříměsíční kojenci jsou citliví na informace z kontextu, což odporuje běžně přijímanému názoru, podle něhož hypocampus, kterým jsou pravděpodobně zpracovávány informace týkající se prostoru a dispozice místa, kde se jev odehrává, není funkční před koncem prvního roku (viz též Diamond A.)3

Kojenec není pouze žákem, jenž si vytváří automatickým způsobem spojení, ale rovněž žákem výkonným, schopným vzpomínat si dlouhodobě na to, co se naučil. Je rovněž schopen těžit z nabytého poznání a vykonávat tak složitější úkoly, které vyžadují poznávací operace předvídání a anticipaci. Navíc, třebaže je velmi závislý na svém okolí, není kojenec pasivním žákem, ale je velmi aktivní, jak o tom svědčí výrazy jeho tváře při činnosti nebo zvuky, které vydává, je-li spokojen při zvládnutí úkolu nebo nespokojen po nezdaru. První učení se odehrává v kontextu vzájemného působení s prostředím.

Pro VM2G vyplývá z těchto poznatků důležitý fakt, že má-li se usnadnit vštěpování „rituálu terapie“ do paměti dítěte, pak je nezbytné vytvořit pro něj podmínky, které se nebudou měnit. Místo, kde se doma terapie provádí, má být stabilní, stejně tak je velmi užitečné, pokud se vytvoří časový řád, kdy je terapie aplikována; musí být citlivě zařazena do biologického rytmu dítěte.

Je třeba mít také na paměti, že biologické rytmy dětí mají individuální rozdíly, a také to, že tyto rytmy se v rámci vývoje prvního roku poměrně rychle mění. Těmto změnám a individuálním rozdílům je dobré se přizpůsobovat.

Tato opatření přispívají také k dobrému zachycení a upevnění nových pohybových stereotypů a automatismů v paměti dítěte.

Kazuistika pacienta s těžkou centrální koordinační poruchou se svalovým hypertonem

Ilustrace možností řešení problémů velmi těžkého „startu do života“

Matka pacienta ve své reflexi vzpomíná: „Matyášek se narodil ve 35. týdnu těhotenství a je to naše „vymodlené“ dítě po mnoha problémech. Měl nevyvinuté plíce a hodně silnou žloutenku, nicméně po 3 týdnech pobytu na JIP jsme si ho s velkou radostí odváželi domů. Jako všechny děti z JIP měl za sebou hodně vyšetření, včetně několika vyšetření neurologem. Vše se zdálo v pořádku. Zhruba po šestinedělí jsem si začala všímat, že neleží rovně, ale stáčí se a zaklání u toho hlavičku. Nejvíce to bylo vidět v kočárku. Během několika dní se mi zdálo, že to dělá čím dál tím víc, ale netušila jsem, co to znamená. Když jsem si pak poněkolikáté pročítala knížku Něžná náruč rodičů, objevila jsem obrázek dítěte stočeného do písmene „C“, u kterého bylo napsáno, že takovéto děti cvičí Vojtovu metodu.“

Pacient, kterého jeho maminka přinesla do ordinace, patřil mezi ty, na kterých je již na první pohled zřejmé, že jejich budoucí vývoj je velmi nejistý. Neurologické zprávy z porodnice a z ambulantního vyšetření tento počáteční dojem potvrdily. Pacient byl předčasně narozen ve 35. týdnu těhotenství. Při rozbalení se ukázalo, jak velkou potíž mu dělá i ležení na zádech, hlava se mu stáčela do záklonu a svou nespokojenost dával najevo hlasitým pláčem. Maminka si po celou dobu vývoje dělala velmi pečlivé zápisky, fotografovala a natáčela na video. Mimo jiné si poznamenala: „Až koncem druhého měsíce jsem si všimla, že se začíná stáčet a postupně se to zhoršovalo.“ A také: „Spaní probíhalo zásadně v utaženém stavu, čím méně prostoru, tím lépe“ (4. měsíc).

„Stále na zádech leží trochu stočen. Na břiše se mu nelíbí a nepase „hříbátka“. Výrazně narostla hlava.“

Další vyšetření na neurologii obavy matky potvrdilo a odhalilo velmi těžkou centrální koordinační poruchu se svalovou hypertonií a nadměrným růstem hlavičky. Cvičení, které se provádí doma, je velmi intenzivní, čtyřikrát až pětkrát denně. Po několika měsících se u maminky objevil zánět šlach předloktí a musela cvičit s ortézou na rukách.

Popis problému (klinický nález)

Z předchozí anamnézy nebylo patrné, že by se mohlo jednat o závažnou formu centrální koordinační poruchy. První vyšetření, které jsme provedli ve třetím měsíci, však jasně prokázalo, že centrální koordinační porucha je přítomná v těžké formě s doprovodem celkově vysokého svalového napětí. Dítě spontánně leží na zádech v opistotonu, snaží se najít oporu, ze které jej vyvádějí primitivní reflexy. Spontánní hybnost v poloze na břiše je pro něj zcela nepřijatelná, nemá žádnou oporu o horní končetiny, hlavu stáčí do záklonu. Primitivní reflexy jsou výbavné velmi živě, zvláště Moroův reflex. Odpovědi v polohových testech jsou všechny abnormální. Velikost hlavičky dítěte je zvětšena, což potvrzuje antropologické měření. Naopak svalový objem končetin a trupu zaostává ve svém trofickém vývoji.

Odborné vysvětlení problému

Předčasně narozené děti bývají ohrožené z mnoha stran, především poškozením budoucího psychomotorického vývoje. Přestože první neurologická zpráva z porodnice popisuje stav jako normální a také následující kontrola neshledává podstatnější odchylky od normy, lze z pozorování matky, jejích zápisků, fotek a videí rozpoznat, že vývoj dítěte není dobře nasměrován.

Poznamenala si: „Spaní probíhalo zásadně v utaženém stavu, čím méně prostoru, tím lépe“. Toto je typické pro děti s velkou polohovou nejistotou. Je nutné jim vytvořit podobné, polohově jisté prostředí, jako měly v době intrauterinního života. Polohová nejistota je při usínání a ve spánku zdrojem neklidu, děti špatně usínají a snadno se budí, je jasnou známkou velmi nezralých programů motoriky. Dítěti neumožní zaujmout klidovou polohu, která by byla automaticky zajištěná, neboť ji ruší snadná vybavitelnost primitivních reflexů. Typickým projevem je snaha dítěte zajistit si stabilní polohu záklonem hlavy do opistotonu. K tomu využívá primitivní šíjové reflexy.

Z hlediska vývojové kineziologie je zřejmé, že vývoj dítěte nepostoupil z novorozeneckého stadia a nadměrná výbavnost primitivních reflexů brání postupu vývoje.

Narušené řízení spontánní motoriky neumožňuje stabilní pozici v lehu na zádech, natož pak na břiše. Tato nezralost posturální automatiky je zároveň zdrojem psychického neklidu dítěte, projevujícího se pláčem, který lze utišit, když se dítěti vytvoří podmínky polohového zajištění, nejlépe v náručí a při spánku zpevněním v zavinovačce.

Přetrvávající programy primitivní reflexologie brání tomu, aby se nastartoval normální pohybový vývoj. Mozek dítěte „pod nadvládou“ primitivní reflexologie začne velmi brzy pro svůj vývoj používat náhradní pohybový program vedoucí k náhradním patologickým pohybovým souhrám, které ve svém důsledku vyústí do patologických pohybových stereotypů. Dojde tak k narušení základních hybných stereotypů chůze, úchopu, dechu, orofaciální oblasti. Důsledkem toho se naruší jak hrubá, tak jemná motorika hybnosti se všemi dopady na pohybový aparát.

Včasná a dobře provedená diagnostika stavu základních programů motoriky, která vychází z vývojové kineziologie, ukáže nejen aktuální stav dítěte, ale umožní i správné nasměrování terapie. Tento typ diagnostiky se v rámci léčby stává diagnostikou průběžnou, která velmi precizně sleduje vývoj psychomotorických funkcí a stvrzuje správnost zvolené terapeutické strategie.

Terapeut pečující o pacienty kojeneckého věku musí samozřejmě být i velmi dobrým diagnostikem. Terapie je v rámci VM2G cílena na normalizaci pohybového vývoje dle zákonitostí vývojové kineziologie, aby v konečném důsledku došlo k vypnutí náhradního pohybového programu a neporušilo se řízení svalové koordinace, které by zapříčinilo používání náhradních patologických pohybových stereotypů.

V průběhu terapie musí primárně dojít k „vypnutí“ náhradního programu motoriky, aby se následně umožnilo „nahrání“ fyziologického motorického programu, a tím nastartování normálního vývoje pohybového aparátu.

Ilustrace řešení

Po 16,5 měsících intenzivního cvičení čtyřikrát za den se přešlo ke cvičení udržovacímu, dvakrát denně jeden cvik. Momentální problém byla šavlovitost bérců. Po dalších čtyřech měsících byla terapie ukončena. Zpětně se dopočítalo, že bylo provedeno téměř dva tisíce cvičení! Mimořádně úctyhodný výkon. Došlo k úplné normalizaci pohybového vývoje ve 23. měsíci života pacienta. Terapie trvala celkem dvacet měsíců. Velmi dobře celé zápolení popisuje matka pacienta ve své reflexi s řadou fotografií a videí. Tyto materiály uceleným pohledem vystihují průběh pohybového vývoje pacienta.

Vysvětlení řešení

Přes počáteční závažný stav, který byl opakovaně potvrzen neurologickými kontrolami, se podařilo vyvést pacienta z ohrožení motorického vývoje do zcela normálního fungování hybného aparátu, a to ve všech jeho složkách. Nelze zastírat, že vlastní terapie byla mimořádně náročná jak pro rodiče, tak i pro samotné dítě. Dvacet měsíců trvání terapeutického procesu a téměř dva tisíce cvičení hovoří samo za sebe. To vše vyžadovalo silnou vůli, disciplínu a sebezapření. Není bez zajímavosti, že během této intenzivní terapie nebylo dítě prakticky vůbec nemocné ve smyslu nachlazení, zánětů dýchacích cest nebo střevních potíží.

Prováděním VM2G se nastartovaly reparační procesy v CNS. V tomto případě cílí stimulační aktivita na procesy v CNS, zvláště na neurogenezi, ale také na zabránění apoptózy. Díky využívání geneticky daných motorických programů je možné provádět stimulaci s maximální účinností bez rizika přetížení. Toto hraje u dětí s těžkou centrální koordinační poruchou velmi důležitou roli.

Poznámky matky pacienta

1. měsíc

Viz zpráva z porodnice

2. měsíc

Až koncem druhého měsíce jsem si všimla, že se začíná zaklánět a postupně se to zhoršovalo.

3. měsíc

Začínáme cvičit. Na neurologii jsme byli 3 týdny po zahájení cvičení, kdy se stav rychle zlepšil a už neležel tak stočen. Fotky, kde leží Matyášek nahý, jsou pořízeny v den, kdy jsme začali cvičit, abychom mohli porovnávat. Spaní probíhalo zásadně v utaženém stavu, čím míň prostoru, tím líp…

4. měsíc

Stále leží trochu stočen a nepase. Na břiše se mu nelíbí. Výrazně narostla hlava.

5. měsíc

Vzhledem k mojí akutní operaci žlučníku byl Matyášek na 2,5 dne doma jen s otcem a na umělé stravě. (Do té doby plně kojen, potom zase plně kojen.) 2 týdny cvičil jen s otcem, který ale cvičení uměl. Nicméně Matyášek na to také nebyl zvyklý, že by cvičil jen s ním. V tuto dobu došlo ke zhoršení stavu, znovu se objevily reflexy, které jsme předtím měli už v pořádku. Byli jsme na neurologii pro podezření na hydrocefalus. Koncem měsíce začal zvedat nohy při ležení na zádech.

6. měsíc

V tomto měsíci začal Matyášek „pást“, ležet na boku při hraní a dávat si nohy do pusy.

7. měsíc

Na začátku tohoto měsíce se začal přetáčet na bříško.

8. měsíc

V tuto dobu ležel na zádech už zcela rovně a povolila jedna hemisféra a stočená byla již jen jedna nožička.

9. měsíc

Tento měsíc se začal více zvedat při lehu na břiše na ruce a začal se plazit. Detail křivých prstů na nohách. Tento měsíc hodně přibral a možná i díky tomu se vývoj hodně zlepšil.

10. měsíc

Zrychlení plazení a nohy viz fotografie.

11. měsíc

Občas se dostal do polohy na čtyřech. Ale měl příliš roztažené nohy a prohnutá záda.

12. měsíc

Nesedí, neleze a jen se plazí. Začal vylézat na nižší plochy.

13. měsíc

Tento měsíc hodně přibral, a možná i díky tomu došlo k velkému pokroku. Poprvé se postavil, ale zatím to bylo s obrovským prohnutím v zádech (Harrisonova rýha). Začal sedět a klečet. Dostane se na čtyři, ale stále s prohnutím. Občas měl i nohy u sebe.

14. měsíc

Stále se plazí. Náhodně jsme zjistili, že umí dobře lézt, ovšem pouze na kopečku. Vstává již bez prohnutí a začíná chodit kolem nábytku. V sezení, klečení i stání si je velice jistý. Vůbec nepadá.

15. měsíc

Na začátku měsíce začíná lézt. Plazí se stále méně. Nohy jsou při lezení dost od sebe a záda prohnutá. Zkoušeli jsme boty a nelíbily se mu, tak si vlastně v sedě lehnul na břicho.

16. měsíc

Začátkem měsíce udělá tři kroky a postupně přidává, takže na konci 16. měsíce chodí.

17. měsíc

Trénink chůze. Jemná motorika úžasná, viz fotka u PC.

18. měsíc

Zlepšování chůze.

19. měsíc

Po 16,5 měsících intenzivního cvičení přecházíme k cvičení udržovacímu. Pouze 2x denně 1 cvik. Momentální problém je šavlovitost bérců.

20. měsíc

Na židli sedí krásně rovně. Focení je čím dál horší, objekt utíká ze záběru…

21. měsíc

Šavlovitost bérců se srovnala, takže začínáme cvičit již jen 1x denně 1 cvik. Nyní je problém křivých achillovek a propadlé klenby.

22. měsíc

Jemná motorika viz fotka se šroubovákem, kdy se trefí do malinkatého šroubku. Chodí dobře, občas vtáčí špičky, nerovnosti mu problémy nedělají. Proti vrstevníkům nezvládá jízdu na odstrkovadle, hůř běhá než oni, ale jinak vše srovnatelné.

Reflexe matky malého Matyáška

Matyášek se narodil ve 35. týdnu těhotenství a je to naše „vymodlené“ dítě po mnoha problémech. Měl nevyvinuté plíce a hodně silnou žloutenku, nicméně po 3 týdnech pobytu na JIP jsme si ho s velkou radostí odváželi domů. Jako všechny děti z JIP měl za sebou hodně vyšetření, včetně několika vyšetření neurologem. Vše se zdálo v pořádku. Zhruba po šestinedělí jsem si začala všímat, že neleží rovně, ale stáčí se a zaklání u toho hlavičku. Nejvíce to bylo vidět v kočárku. Během několika dní se mi zdálo, že to dělá čím dál tím víc, ale netušila jsem, co to znamená. Když jsem si pak poněkolikáté pročítala knížku Něžná náruč rodičů, objevila jsem obrázek dítěte stočeného do písmene „C“, u kterého bylo napsáno, že takovéto děti cvičí Vojtovu metodu.

Vzhledem k tomu, že jsem zvyklá jednat, nechtěla jsem na nic čekat a chtěla jsem to řešit. Byl víkend a do pondělí daleko. Konzultovala jsem to s kamarádkou, která se svým synem cvičí Vojtovu metodu a dostala od ní kontakt na Mgr. Kruckého. Hned v pondělí jsem Mgr. Kruckému zavolala a objednala nás na konzultaci na pátek. Ještě ten den jsem šla k dětské lékařce kvůli žádance. Zrovna zde byl zastupující doktor, který uznal, že se náš syn hodně stáčí. Žádanku napsal, víc jsme spolu neřešili. Nastal den „D“ a my jsme jeli na konzultaci, která dopadla snad nejhůř, jak mohla. Náš dvouměsíční syn je na úrovni novorozence. Byla to rána z čistého nebe, celou cestu domů jsem probrečela a k tomu ještě celý víkend. Manžel mi pomáhal se s tím vyrovnat a opět najít optimismus. Když se na to dívám zpětně, vlastně jsme vůbec netušili, co hrozí. Jen jsme prostě chtěli, aby náš Matyášek byl v pořádku! Ač jsem si toho po zdravotní stránce prožila bohužel také dost, tohle mě vzalo snad ještě víc – moje dítě přece musí být zdravé!

A tak jsme začali cvičit Vojtovu metodu. Nejprve s jedním cvikem, 4x denně. Od začátku jsme do toho šli velice zodpovědně a cvičili pravidelně, neexistovaly úlevy. Zpočátku jsem si říkala, co všichni na tom „vojtění“ mají, vždyť je to pohoda. Matyášek byl šikovný a zvládal to velice statečně, nevadilo mu a nebrečel u toho. Po 3 týdnech cvičení byly znát první pokroky. Už se tolik nestáčel a ležel i rovně. Na jedné z dalších kontrol nás Mgr. Krucký potěšil tím, že Matyášek udrží velice dlouho oční kontakt a je vidět, že je chytrý. Říkala jsem si, že i kdyby byl postižený fyzicky, tak bych se s tím sice musela vyrovnat, ale hlavně ať není postižený mentálně. Což prý není a to je super! Cviky přibývaly a já pochopila, že to vojtění opravdu není tak snadné, jak vypadalo ze začátku. Ba naopak, pořád jsem musela dopředu řešit, jak každý den proběhne, abychom stihli 4x odcvičit. Pořád sledovat, aby nebyl Matyášek po jídle, aby nebyl unavený, kdy kam potřebujeme jít, zda to stíháme a tak pořád dokola. Občas to bylo náročné, obzvlášť s návštěvou lékařů v jiném městě. Dětská doktorka nás poslala na neurologii, když se dozvěděla, že jsem si našla sama fyzioterapeuta a cvičíme Vojtovu metodu. Po mém sdělení, že ve 2 měsících byl Matyášek na úrovni novorozence, mi řekla, že to není pravda, že mě fyzioterapeut akorát straší, protože „tyhle“ děti vypadají jinak… Neuroložka také shledala Matyáška v podstatě zdravým, ač jsem ji upozorňovala, že od začátku cvičení se hodně zlepšil. Stále jsme vlastně pořádně nevěděli, co hrozí, a když se nás někdo zeptal, proč cvičíme, co by mu bylo, tak jsme říkali, že by měl třeba křivá záda, špatně by chodil a tak podobně. Spousta lidí si myslela, že to přeháníme, protože dřív to tak nebylo, jejich děti na tom byly stejně a tak podobně. V rodině jsme měli podporu (i když postupem času k nám nikdo v době cvičení nechtěl chodit). A když už se tak stalo, tak třeba dědeček s naprostou pravidelností odcházel, protože to „trápení“ nemohl vidět. Někdy jsme cvičili v naprosté pohodě, ale postupem času to bylo téměř vždy s velkým pláčem a řevem. Bydlíme v panelovém bytě a mnohokrát jsem si říkala, že teď už na nás sousedi musí poslat sociálku, protože řev Matyáška prostě nebyl klasickým pláčem miminek. Matyášek se zlepšoval a jeho vývoj byl dobře nastartovaný. Pořád měl rád hodně těsný prostor, čím méně prostoru, tím lépe. Jezdili jsme na kontroly po dvou týdnech a těšili se na další, protože tím se přece blížil konec cvičení. Zpočátku nám Mgr. Krucký říkal, že děti většinou kolem 8. až 9. měsíce ukončují terapii. Tak jsme si dali s manželem cíl, že budeme cvičit do jara. Prostě jsme potřebovali vidinu konce. S Matyáškem jsme cvičili s manželem oba, což musím říct, že byla velká pomoc pro mě samotnou, protože jsem věděla, že to všechno není jenom na mně. Manžel má sice hodně časově náročnou práci, ale většinou alespoň jednou denně odcvičil. Navíc se i díky cvičení s Matyáškem hodně sblížili, kontakt u cvičení je těsný a zpívání a povídání se synovi líbilo. Pokud jsem s Matyáškem cvičila já, tak mi ten řev nevadil tolik, jako když s ním cvičil manžel. Také jsem radši odcházela do jiné místnosti. Po prvním probrečeném víkendu ze začátku jsem to pak brala velice optimisticky a nepřipouštěla nezdar. Sice jsem nemohla číst o vývoji miminek, věděla jsem, že Matyášek je pozadu, ale nemusela jsem přece číst o tom, že v daném věku už by měl umět to a to. Ve 4 měsících stále nepásl a polohu na bříšku neměl vůbec rád.

Vše šlo, jak mělo, až do té doby, kdy jsem byla akutně odvezena na operaci. První dva dny jsem měla Matýska v nemocnici u sebe, ale po operaci už byl doma s tatínkem. Z plně kojeného 4měsíčního synka bylo najednou dítě na umělé stravě, ale zvládli to skvěle. Po 2,5 dnech už jsem byla zase doma a ke kojení jsme se vrátili. Navíc v té době začal pást koníčky a my se těšili na další rehabilitaci, kde se pochlubíme pokrokem.

Vše bylo jinak a přišla další rána – u Matýska se vývoj zastavil, ba naopak ještě zhoršil, a znovu se vrátily novorozenecké reflexy. Poloha na bříšku vůbec nebyla o pasení, ale o prohnutí a situace je velice vážná. Bylo nám doporučeno neprodlené neurologické vyšetření s podezřením na hodně vážný neurologický problém. Opět jsem celou cestu domů a víkend probrečela. Ihned jsem zasedla k počítači a našla si diagnózu, která hrozila. Byla jsem zděšená, vyplašená a naprosto nešťastná.

Hned v pondělí jsem běžela k dětské doktorce pro doporučení na neurologii. Po sdělení našeho problému mi v podstatě vynadala, kam to vůbec chodíme cvičit a jestli to není náhodou nějaký šarlatán! Také chtěla vidět Matyáška na bříšku a prohlédnout si ho. Pochválila ho za pasení a po vzájemné neshodě nám tedy žádanku dala.

Matyáš Koukal

Na neurologii nebyla paní doktorka nadšená ze stavu našeho syna, uznala, že poloha na bříšku vypadá děsivě a rozhodně se nejedná o pasení. Poslala nás na sono hlavy, protože ostatní vyšetření lze dělat pouze v narkóze. Zkrátím to, užili jsme si měsíc hrozných nervů a diagnóza nebyla naštěstí potvrzena. Zpětně si myslíme, že to opravdu bylo z našeho odloučení.

Na neurologii nám ale stejně pořádně nechtěli říct, jak to všechno vypadá. Prý do roka se čeká, jak to vše dopadne a diagnóza se nesděluje. Po celou dobu jsme intenzivně cvičili a na začátku 6. měsíce začal Matyášek opravdu pást a nevadila mu poloha na bříšku. To bylo radosti!

Asi po pěti měsících intenzivního cvičení přišla moje první „cvičící krize“. Stále jsme cvičili poctivě, ale asi na týden jsem přestala cvičit s míčky a prubany. Měla jsem k nim naprostý odpor, protože než do toho syna obléknu, už mám odcvičeno. Bylo nám jasné, že po zhoršení stavu není náš konec cvičení na jaře, a tak jsme si dali cíl do léta. Do té doby zbývá půl roku a to už bude určitě vše, jak má být, to by přece nešlo cvičit ještě v létě, na dovolené…

Matyášek tedy začal v 6. měsíci pást a hned za měsíc se začal otáčet ze zad na bříško a na začátku 8. měsíce se začal plazit. Z každého pokroku jsme se radovali a dodávalo nám to sílu cvičit dál. Asi v 8. měsíci věku jsem se zeptala Mgr. Kruckého, zda se pozná, jestli bude Matýsek chodit. Z očekávání jasné odpovědi jsem se nestačila divit, protože se to prý ještě nepozná. V této době už jsem začala tušit o mozkové obrně, kterou se nejspíš snažíme vycvičit. Ale tahle odpověď mě šokovala, ale také dodala odhodlání k dalšímu cvičení. Vždycky jsem si myslela, že děti s obrnou se rodí již s pokroucenými končetinami. Vždyť přece obrnu pozná každý. Ale až po přečtení jednoho článku jsem pochopila, že to tak není. Končetiny se zkroutí až časem, kdy se nepoužívají určité svaly. Naše „vojtění“ už začalo být asi od 9. měsíce náročné i fyzicky – Matyášek s námi bojoval a snažil se vymanit z držení. Začaly mě bolet ruce – šlachy. Na noc jsem si je musela mazat a stahovat, abych byla schopná další den vůbec odcvičit. I tak jsem cvičila s bolestí a občas se slzami v očích, ale cvičit se muselo. Asi po měsíci se stav zlepšil, ale v podstatě až do konce cvičení jsem si ruce musela šetřit a nebyly úplně v pořádku.

Blížilo se léto a nám bylo jasné, že náš cíl musíme opět posunout. V roce Matyášek ještě neseděl, jen se plazil. Dva dny před 1. narozeninami jsme jeli opět na rehabilitaci, kde jsme dostali asi ten nejlepší dárek k Matyáškovým narozeninám. Teprve po 10 měsících cvičení jsme se dozvěděli skutečnou situaci: opravdu hrozila mozková obrna s postižením obou nožiček a ruky, prognóza vypadala špatně s tím, že Matyášek bude částečně postižený! Ale hrozba obrny je za námi a už nehrozí! Přepadla nás naprostá euforie a trvala několik dní. Připadala jsem si, jako když se vznáším! Přemýšlela jsem nad tím, zda bych toto chtěla zpětně vědět od začátku, nebo ne. Mám ráda, když vím vše a vadí mi tajnosti, které probíhaly na neurologických kontrolách. Naštěstí jsme opravdu vzali od začátku cvičení vážně a cvičili jsme, jak měli. Takže u nás nevadilo, že jsme netušili pravou situaci – ale pro spoustu lidí by to byl třeba kámen úrazu a necvičili by, jak by měli. Nadále jsme museli cvičit, i když už šlo o „kosmetické“ záležitosti. Bylo léto a my jezdili na chatu, dovolené a na výlety. Nadále jsme cvičili 4krát denně, občas to bylo náročné, ale když se chce (a musí), tak to jde… Speciálně vyrobená podložka na cvičení na šikmé ploše s námi procestovala část Evropy. Během 13. a 14. měsíce udělal Matýsek velký pokrok. Začal sedět, začal si stoupat a stále se jen plazil. Na začátku 15. měsíce nás překvapil a lezl! Naprosto neuvěřitelná záležitost, na kterou jsme čekali opravdu dlouho. Počátkem 16. měsíce udělal tři samostatné krůčky, po týdnu jich udělal už pět a postupně se začíná pouštět, stojí bez držení a čekáme na to, kdy začne chodit. Vidina konce cvičení už je tak blízko.

Na začátku 17. měsíce přichází naprosto úžasný zážitek – Matyášek začal chodit! Všichni jsme tak nadšení a radujeme se a samozřejmě myslíme i na konec cvičení. To ovšem s chůzí nepřichází, protože není vše úplně, jak má být, a proto ještě musíme chůzi dopilovat.

Po 13 měsících intenzivního cvičení nám odpadá ten nejhorší cvik – na bříšku. Cvičení už je najednou vcelku v pohodě a hlavně rychle odcvičené. I když přiznávám, že opět proběhla nějaká „cvičící krize“ a cvičila jsem určitou dobu bez míčků a prubanů. Matyáškovi bylo 16 měsíců a míče si tahá, nemá rád oblékání a při cvičení si je vyndává a zahazuje.

Za celou dobu cvičení bylo i mnoho nepříjemných chvil a nálad. Občas proběhlo dohadování mezi námi s manželem, kdo bude cvičit, oba bychom raději dělali nejméně oblíbenou činnost, jen abychom nemuseli cvičit. Mnohokrát se mi tak nechtělo cvičit, že jsem to odkládala a „sunula“ během dne před námi a kazilo mi to náladu. Také jsem mnohokrát chtěla, aby Matyášek spal co nejdéle, protože mě představa cvičení po probuzení deprimovala. I manžel kolikrát u cvičení vybuchl, že s ním končí, protože Matyášek nejde udržet, tahá míče, sjíždí kvůli prubanům.

Opravdu byla celá rehabilitace velice náročná, ale díky Bohu za ni. K čemu by nám byl víc než rok bez cvičení, když by náš syn nechodil, byl by třeba uvázaný po celý život na vozíku? Jsme maximálně vděčni za tuto metodu, která naprosto může změnit život k lepšímu těm našim drobečkům, tak proč bychom to pro ně neudělali! Právě u nás je vidět maximální pokrok a zlepšení situace, kdy z teoreticky postiženého chlapečka bude zdravý kluk, který bude běhat, jak bude sám chtít.

Stojí to mnoho sil, odhodlání a trpělivosti, ale určitě se to vyplácí a stojí to za to! Obrovské díky patří také našemu fyzioterapeutovi Mgr. Kruckému za správné vedení cvičení, mnoho užitečných rad a poznatků a také skvělý přístup k našemu synovi. I on to s ním míval dost dlouhou dobu těžké, protože jakmile ho Matyášek viděl, spustil srdceryvný pláč a brečel opravdu moc, protože věděl, co ho čeká. Pan Krucký se musel schovávat, aby v nejlepším případě nebyl viděn a Matyášek se choval přirozeněji. I když dost dlouhé období jsme chodili na kontroly s videokamerou, kde jsme ukazovali Matyáškovy pokroky, protože v ordinaci neukázal nic.

Blížily se Vánoce a my pevně doufali ve skvělý dárek – ukončení rehabilitace. Potěšení se nekonalo, opět odsouváme naši hranici, třeba za měsíc na další kontrole. Jednou to přece skončit už musí… A téměř to tak dopadlo – na další kontrole v 18,5 měsících věku nastal víceméně konec cvičení. Již nemusíme cvičit intenzivně 4x denně, ale bude stačit udržovací cvičení, a to pouze 2x denně 1 cvik. Kdo má něco odcvičeno, tak pochopí, že toto bereme za konec cvičení. U Matyáška se ještě prokázala šavlovitost bérců, která se srovná až růstem, proto to udržovací cvičení. Doma se konala oslava, protože po 16,5 měsících intenzivního cvičení přišlo toto.Najednou si můžeme užít den se vším všudy, nemusíme nic plánovat, vše stíháme bez problémů. Ráno a večer cvičení zabere chvilku, takže jsme nadšení. Sice asi po měsíci už se nám taky nechce cvičit, ale to už zvládneme a dotáhneme vše do zdárného konce. Pokroky jsou znát, tak snad den „D“ se vším všudy bude brzy.

Musím říct, že jsem ráda, že jsme na začátku netušili, jak dlouho budeme cvičit. V rámci své profese mi nedá nespočítat, kolikrát jsme zhruba cvičili; přijdu na strašné číslo – 1 980! To už je solidní sportovní výkon! Sice ještě nekončíme, ale toto „drobné“ cvičení už se nedá ani počítat.

Nový přístup k organizaci terapie VM2G

Díky novému přístupu k organizování terapeutických intervencí se VM2G stává velmi snadno přístupnou. Model cvičení matek s kojenci pod supervizí terapeutů, který zavedl v 50. letech 20. století Dr. V. Vojta, se v počátcích nesetkával s pochopením. Výsledky ukázaly, že je to prakticky jediný funkční model péče o kojence s ohrožením motorického vývoje.

Tento model delegování praktické terapeutické stimulace na blízké pacientů pod pravidelnou fyzioterapeutickou supervizí se ukazuje v rámci VM2G jako mimořádně nosný. V rámci takto uspořádaného praktického provádění VM2G je možné zvládat podstatně více pacientů, než dokáží nabídnout fyzioterapeutické praxe s konvenčním přístupem. Zároveň je provádění stimulace zajištěné denně po dobu mnoha měsíců či let. Takto intenzivní fyzioterapeutická péče není v běžných zdravotnických zařízeních myslitelná.

Model terapeutické péče, který se nám velmi osvědčil u dětských pacientů s již rozvinutými patologiemi pohybového aparátu, zvláště u dětí s DMO, je péče za pomoci domácích terapeutů. Velmi často je pro rodiče postižených dětí velmi obtížné zajišťovat pravidelnou domácí rehabilitaci, protože i samotná bazální péče rodin o postižené děti je natolik vyčerpávající, že většinou dříve či později na domácí rehabilitaci rezignují. To má neblahé následky na vývoj těchto dětí a nezřídka to vede k následnému omezení jejich mobility.

Domácí terapeuti prošli školením a mají ve své dlouhodobé péči čtyři až pět pacientů. Péči domácí terapeuti poskytují v rámci pracovního úvazku. Terapii děti dostávají v místě bydliště nebo ve škole či mateřské školce, kterou navštěvují, v rámci letních prázdnin i na chatách jejich prarodičů. Domácí terapeut jezdí se svými pacienty na pravidelné supervize do ordinace, čímž je zajištěna kontinuální a postupně se zintenzivňující fyzioterapeutická péče. Pro rodinu postižených dětí je takováto služba velmi cenná.

Služba domácí terapie je umožněna i dospělým pacientům, kteří z různých důvodů nemají možnost, aby s nimi prováděli pravidelnou domácí terapii jejich blízcí. Osvědčilo se nám využívání technologií videopřenosu vlastních terapií s domácími terapeuty a ukládání těchto nahrávek na server. Tím je umožněna dálková kontrola kvality a způsobu i reflexní odezvy při terapii.

VM2G – terapie dětí ohrožených CKP (centrální koordinační poruchou)

Za deset let praktikování VM2G (od roku 2006) prošlo mou ordinací přes sto kojenců, kteří byli přijati s podezřením z ohrožení motorického vývoje, tedy CKP. Vývoj většiny z nich je velmi dobře zdokumentován na videích.

Výsledky u dvou případů kojenců se vymykají z ostatních případů. U jednoho se projevila vzácná genetická metabolická vada a jeho stav je prakticky vegetativní, u druhého došlo při porodu k udušení a byl vzkříšen asi po deseti minutách úplného bezdeší. Magnetická rezonance u něj prokázala odúmrť většiny korových oblastí. Přesto u obou provádění VM2G zabránilo vzniku jakýchkoliv patologických změn na pohybovém aparátu ve smyslu spastického přetvoření svalů, zkrácení šlach, propadnutí hrudníku a výpadku bránice z funkce. Díky tomu je péče o postižené děti významně usnadněna.

U ostatních dětí se vyskytovalo celé spektrum všech stupňů CKP. Dle předpokladů publikovaných V. Vojtou (1991)1 se děti, u nichž byl stupeň CKP velmi lehký a lehký, podařilo dovést do normálního psychomotorického vývoje.

U středně těžkých stupňů CKP se již očekává, že vývoj takto ohroženého dítěte budou provázet některé motorické problémy. Mimoto se často k těmto motorickým poruchám přidružují poruchy ve smyslu lehkých mozkových dysfunkcí, poruchy koncentrace a následně také poruchy širokého spektra specifických poruch učení (dyslexie, dysgrafie, dyskalkulie apod.).

U dětí, které jsou ohrožené těžkým stupněm CKP, se většinou předpokládá, a dlouhodobá praxe to potvrzovala, že jejich vývoj bude směřovat do některé z forem DMO. Vojtovou metodou se většinou dařilo zmírnit stupeň postižení, tedy místo quadruparézy se vývoj motoriky ustálil na diparéze.

Daniel Byrtus – ukázka terapie

Daniel Byrtus – ukázka terapie

Pohled na prognózu, diagnostiku a terapii dětí ohrožených poruchou motorického vývoje z důvodů centrální koordinační poruchy (CKP) a jeho řešení z hlediska VM2G

V. Vojta (1991) postuloval, že u dětí, které jsou ohrožené těžkým stupněm CKP, lze ve většině případů očekávat, že jejich vývoj bude směřovat do některé z forem DMO, což potvrzovala i dlouhodobá praxe.

Terapií Vojtovou metodikou se většinou dařilo zmírnit stupeň postižení, tedy např. místo quadruparézy se vývoj motoriky ustálil na diparéze. Naše zkušenost však ukázala, že děti, které prošly terapií VM2G, bez ohledu na stupeň ohrožení CKP, se podařilo dovést do plně normálního pohybového vývoje, tedy do normální bipedální chůze.

Terapie dětí, které měly nejtěžší stupně CKP, byla samozřejmě nejkomplikovanější a nejdelší, ale její úspěšnost je nad jakékoliv pochyby.

Děti, které prošly terapií VM2G, se podařilo plně dovést do normálního pohybového vývoje, do normální bipedální chůze, bez ohledu na stupeň ohrožení CKP, tedy i děti, které měly prokazatelně těžký stupeň CKP.