19 Technické a technologické prostředky pro aplikaci VM2G

Tři typy podložek pod krční páteř

Pro pacienty je velmi důležité, aby při terapii VM2G byly zajištěny optimální podmínky. Pro vypodložení hlavy v poloze a zádech i na boku se osvědčily podložky s různou tloušťkou tak, aby krční páteř nebyla v reklinačním či lateroflekčním postavení. Neméně důležitá je vhodná pevnost a pružnost podložky.

Dva typy nafukovacích Activa – disků

Pro vypodložení a zároveň labilizaci pánve se velice osvědčilo používání pevných a pružných disků. Jejich vkládáním pod pánev, ruku či nohu pacienta v polohách na zádech, na boku i na břiše se dociluje jednak napomáhání aktivace reflexu (např. podporou flexe pánve v poloze na zádech), ale zároveň disk slouží jako labilizace opěrných bodů, a tím průběh reflexu významným způsobem zesilujeme.

Dva typy podpěrných podložek pod paži

Podpěrné podložky pod paži umožňují opření záhlavní končetiny v poloze pacienta na zádech. Zabraňuje tím hyperextenzi paže a bolesti v ramenním kloubu, zároveň je umožněno, aby se záhlavní ruka mohla pohodlně a bezpečně opřít ve fyziologické poloze. Podložka umožňuje přitáhnout se rukou v šikmých a torzních stimulačních polohách. Podložka se osvědčila ve dvou velikostech, pro pacienty dětské a pro dospělé.

Různé typy pružných obinadel

Pružná obinadla hadicového typu různých šířek se osvědčila pro upevňování stimulačních míčků na těle pacienta. Dle šíře trupu a končetin se vybírají šířky od tří centimetrů (např. u končetin kojenců), až po dvanácticentimetrová obinadla pro hrudníky dospělých pacientů. Obinadla jsou dostatečně elastická, aby jejich tlak působil reflexní stimulaci na aktivních zónách.

Protiskluzné podložky

Protiskluzné podložky se velice dobře osvědčily při terapii kojenců, větších dětí i dospělých pacientů. Zabraňují nežádoucím smykovým pohybům těla a končetin, které se opírají o podložku při reflexní stimulaci. Významně tak zlepšují adhezi opěrných bodů a zvyšují působení reflexu. Zároveň jsou protiskluzné podložky využívány při terapii kojenců, kde brání nadměrným reflexním pohybům končetin.

Elastické cvičební pásy

Elastické cvičební pásy jsou využívány v terapii VM2G jako pomůcky pro brzdění reflexního pohybu končetin. Umožňuje se tím vytváření opěrných bodů pro končetiny, které jsou zároveň pružné a nestabilní, tím dochází ke zvyšování vlastní reflexní stimulace.

Podložný klín

Podložný klín se hodí pro usnadnění vyvolání reflexní stimulace, zvláště u pacientů, kteří mají poškozenou funkci bederní páteře. Podložením pánve klínem se eliminuje bolest této oblasti páteře. Klín lze použít i pro vypodložení hrudního koše v šikmých a torzních cvičebních polohách.

Podložka s vykrojením pro disk

Podložka s vykrojením pro disk se osvědčila pro postupné zvyšování intenzity reflexní stimulace, zvláště v poloze na zádech. Umožňuje, aby hlava, hrudní koš a pánev byly v jedné rovině, ale zároveň aby celá pánev byla podložena diskem. Tím se docílí na straně hlavy a hrudního koše stabilní opory, na straně pánve úplné labilizace. Posouváním disku na bočnice výkroje se dosáhne šikmé opory pro pánev, která je zároveň labilní plochou. Podložka umožňuje provádění reflexní stimulace v podélném a příčném náklonu lůžka, a zároveň působí také na torzní mechanismus svalových smyček těla.

Terapeutický oblek pro reflexní stimulaci VM2G

Využití tohoto obleku se osvědčilo u všech věkových skupin pacientů, zvláště u těch, kde je nezbytné docílit intenzivní stimulace (např. kojenci ohrožení vysokým stupněm centrální koordinační poruchy či pacienti po míšních lézích i v dalších závažných stavech), ale také u pacientů, kde je problematické zajištění provádění stimulace domácím terapeutem. Oblek zajišťuje aktivaci minimálně dvaceti dvou aktivních bodů. Mechanická stimulace tlakem, která je zajišťována elastickými míčky, je ještě doplněná o stimulaci mikrovibracemi. Intenzitu této vibrační stimulace lze pohodlně elektronicky regulovat.

Video – Terapie ve stimulačním obleku

Elastické stimulační míčky

Pro reflexní stimulaci v rámci VM2G používáme elastické míčky různých velikostí a odlišných tvrdostí. Stimulace prováděná za pomoci míčků je velmi dobře tolerována ze strany pacientů a nabízí větší komfort pro terapeuty. Díky stimulačním míčkům je umožněna aktivace mnoha reflexních zón zároveň.

Malá závaží pro kojence a předškolní děti

Při terapii kojenců a malých dětí se osvědčilo používání závaží o hmotnosti 125 a 250 gramů. Jejich použití zvyšuje reflexní stimulaci posunem těžiště končetin. Mají snadné upevňování elastickým páskem a suchým zipem.

Velká závaží pro školní děti, dospívající a dospělé pacienty

Používáme závaží o hmotnosti 0,5 kg, 1 kg, 1,5 kg a 2 kg. Jejich použití zvyšuje reflexní stimulaci posunem těžiště končetin. Mají snadné upevňování elastickým páskem a suchým zipem.

Dětské náklonné lůžko

Dětské náklonné lůžko používáme při terapii kojenců a dětí předškolního věku. Umožňuje pohodlné a plynule odstupňované nastavování sklonu ložné plochy. Ložná plocha je vysoce adhezivní a poskytuje bezpečné uložení dítěte bez nebezpečí sklouznutí těla na šikmé ploše.

Overball

Velmi měkké nafukovací míče se při terapii VM2G osvědčily při labilizování opěrných bodů trupu a končetin. Různou intenzitou nafouknutí se mění míra tvrdosti a tím i způsob, jakým jsou body vystaveny labilitě.

Speciální stimulační míčky pro terapii novorozenců a kojenců

Pro terapii velmi malých děti se využívá stimulačních míčků z poddajné pěnové gumy. Jejich vlastností je vysoká adhezivnost a také měkkost. Tyto míčky jsou využívány i u větších pacientů, kteří mají nízký práh vnímání, pro stimulaci orofaciálních zón.

Kazuistika – ilustrace problémů jemné, hrubé motoriky a vyšších nervových funkcí

Devítiletý pacient byl odeslán do naší péče pro poruchy jemné motoriky. Matka popisuje svého syna jako mimořádně nešikovného. Špatně píše i kreslí, má velké problémy s modelováním či sestavováním dětské stavebnice. Potíží si všimla již v předškolním věku, kdy celkově špatně prospíval, zvláště popisovala celkovou neobratnost, potíže zavázat si tkaničky. Ve škole se potíže ještě zvýraznily, je velmi neobratný v tělesné výchově, a také každou chvíli o něco zavadí – jako by například nedokázal správně odhadnout šířku rámu dveří. Ve spánku má přiotevřená ústa a chrápe. Ústa jsou přiotevřená i v bdělém stavu, když se na něco soustředí. V dětství ani později rehabilitační péči neměl, navštěvuje pedagogicko-psychologickou poradnu z důvodů specifických poruch, zvláště dysgrafie a dyslexie. Školní prospěch je spíše podprůměrný, přesto, že v testech inteligence je v pásmu lehkého nadprůměru.

Popis problému (klinický nález)

V anamnéze pacienta byl nalezen problém již při porodu, který byl protrahovaný a následná adaptace nebyla zcela optimální. Vývoj v prvním roce se opožďoval, samostatně začal chodit kolem druhého roku. Pacient má zcela zřetelnou dyspraxii při svlékání i ­oblékání.

Vykazuje potíže s lateralizací ve stoji i v lehu na zádech. Stoj na jedné noze je pro něj velmi komplikovaný a nestabilní. Ve stoji je patrná výrazná porucha automatiky držení těla. Celkové vyosení pánve, hrudního koše, pletenců ramenních, hlava v předsunu, dolní čelist ubíhající nazad, přiotevřená ústa. Břišní stěna ve stoji uvolněná. V klidové poloze lehu na zádech je bederní páteř stále prohnutá do hyperlordózy a nedotýká se podložky, také je patrné vtáčení obou špiček nohou na vnitřní stranu, více na pravé noze. V této poloze je patrná i lehká ulnární deviace na pravé ruce. Nesvede nadechnutí do břicha ve stoji, ani vleže na zádech. Při chůzi je patrné vnitřní vtáčení špiček obou nohou, více na pravé straně. Doposud mu nebyla doporučena fyzioterapeutická péče.

Odborné vysvětlení problému

Etiologicky můžeme vysledovat poruchu automatiky držení těla, poruchu hrubé i jemné motoriky a poruchu základních hybných stereotypů již v době rozvoje programů řídicích tuto základní hybnost. Kineziologický vývoj prvního roku byl protrahovaný a postupně na sebe „nabalil“ celou řadu náhradních pohybových mechanismů. Tyto nedokonalosti jsou patrné jak v automatice držení těla, v základních hybných stereotypech, chůzi, úchopu i dechu, tak také v hrubé i jemné motorice. Na celých dolních končetinách je zjevné vnitřně rotační postavení, nejzřetelněji vystupňované na akrech končetin. Porucha držení dolních končetin a narušený chůzový stereotyp má za následek vtáčení špiček při chůzi a při běhu si o ně pacient až zakopává. Postavení pánve je zřetelně v anteflexi. Následkem je porušená koordinace vyšší nervové činnosti projevující se zejména dyspraxií, ale také poruchou jemné motoriky, konkrétně narušenou grafomotorikou, ke které nejvíce přispívá ulnární deviace ruky. Narušená koordinace hrubé motoriky je znatelná při snaze o ekvilibristické výkony, jako je stoj na jedné noze či stoj na špičkách. Porucha držení hlavy do předsunu je doprovázena retrogenií dolní čelisti, ta má za následek chybnou zubní okluzi a také porušení hybných stereotypů celé orofaciální oblasti. Z hlediska zapojení kinematických svalových řetězců je evidentní, že jejich řízení je narušené ve všech prostorových rovinách. Tyto výše uvedené důvody zapříčiňují vyosení celé řady kloubů, a to jak nosných, páteřních, čelistních, tak také horních končetin. Je velmi pravděpodobné, že u tohoto pacienta existuje značné riziko, že bez adekvátní terapie dojde k prohloubení a fixování výše uvedených poruch hybného aparátu, včetně možného vzniku skoliózy páteře a deformity hrudníku. Porucha řízení držení a hybných stereotypů v orofaciální oblasti má za následek porušení vývoje zubů, ve smyslu křivosti a nepravidelnosti. Vlivem obtížnější ústní hygieny se zuby snáze kazí a vznikají záněty dásní. Vady skusu působí problémy se žvýkáním, a zhoršují i výslovnost.

Ilustrace řešení

Pacient navštěvuje se svou matkou naši ordinaci již čtyři a půl roku s měsíční frekvencí. Velmi pozvolna můžeme postupně zvyšovat zátěž.

Dlouho se nedařilo vytvořit stabilní řízení polohy, ale nyní je možné provádět cvičení jak na šikmém stole, na balančních podložkách, tak také s postupně se zvyšující zátěží. Dochází k postupnému zlepšování celkového držení těla, ustoupil předsun hlavy a také postavení dolní čelisti je zcela v normě. Pacient se naučil novým dovednostem vyžadujícím dobrou rovnováhu, jako jsou jízda na kole, lyžování, jízda na zimních i kolečkových bruslích.

Výrazně se upravila dyspraxie, hlavně při běžných denních činnostech, a i schopnost provádění přesných a uměřených pohybů se normalizovala. Zlepšil se také písemný projev, který již nevyžaduje větší námahu. Normalizovalo se čtení včetně hlasitého. Vymizelo přiotevření úst jak ve spánku, tak i v bdělém soustředěném stavu. Chůze se stala pravidelnou, koordinovanou, s kladením špiček nohou do normy mírného zevního držení. Odezněla ulnární deviace pravé ruky a normalizoval se úchop. Výrazně se zlepšilo postavení pánve, hrudního koše a pletenců ramenních. Upravil se dechový stereotyp a s ním se zlepšila i celková fyzická kondice pacienta. Jelikož ještě není dosažena úplná ideální norma držení a motoriky, je pacient stále v naší péči. VM2G se ukázala jako vysoce efektivní, jak na problémy motoriky, tak také na výše popsané problémy, které s motorikou úzce souvisejí a významně zasahují do života pacienta. Náklady vynaložené ze zdravotního pojištění byly jen za rehabilitaci aplikovanou jedenkrát do měsíce.

Vysvětlení řešení

Náprava komplexní poruchy u značně složitého stavu pacienta je uskutečnitelná, pokud se zasáhne do systému řízení základní automatiky držení těla a základních stereotypů. Zároveň je terapie cílená i na úpravu řízení koordinace pro jemnou motoriku ruky a orofaciální hybnost. I zde lze s velkou výhodou využít vývojové fáze, a tedy potenciálu, který skýtá růst hybného aparátu.

S normalizací držení páteře se také postupně normalizovalo postavení pletenců ramenních v ose frontální i sagitální. Normalizace doznala i konfigurace hrudníku, držení hlavy a dolní čelisti. Funkce dechového stereotypu se také normalizovala. Stav pacienta se i přes počáteční komplikovaný stav daří navracet do normy, a to jak motorické, vyšších nervových funkcí, tak také po stránce morfologie hybného aparátu. Z dosavadního průběhu vlastní terapie, a také kooperativní spolupráce rodiny, můžeme usuzovat na velmi dobrou prognózu celkového budoucího vývoje pacienta.

Pohled na úlohu a řešení problémů v jemné i hrubé motorice a vyšších nervových činností (VNČ)

Z hlediska fungování VNČ je nezbytné přihlížet k době vývoje základních motorických programů. Narušené řízení programů zodpovědných za ovládání hybného aparátu se velmi často projeví i v programech odpovědných za řízení VNČ. Nejmarkantněji je tato propojenost patrná u dětí, které mají porušení motorických programů zcela flagrantně, tedy u dětí s diagnózou dětské mozkové obrny. U nich jsou projevy porušení VNČ velmi dobře popsány a přístup, včetně edukativního, musí tyto poruchy zohledňovat. U dětí s motorickou neobratností, dyspraxií se specifickými poruchami učení se doposud taková intenzivní péče nepraktikovala. Původně porucha motorického vývoje, pocházející z období prvního roku, se postupně „etablovala“ i v dalších částech mozku a narušila celou řadu funkcí a běžných denních činností. Zároveň omezila komplexní rozvoj osobnosti pacienta, ztížila jeho edukaci, řečové schopnosti, rozvoj sportovních aktivit a dovedností, možnosti učit se hře na hudební nástroje či zpěvu. Původní centrální koordinační porucha vedla k narušení řízení rovnováhy, řízení souhry přímých i šikmých svalových řetězců. Tato porucha se dále projevila narušením kostního růstu a následného rozvoje deviací kostních a kloubních os, a to prakticky na celém skeletu. Vzniklá porucha řízení svalových řetězců měla za následek defekt v řízení a funkci bránice. Vzniklo narušení koordinace dechového stereotypu s porušením řízení svalového tonu svalů hrudníku. To se následně projevilo v postupném vpáčení kosti prsní a vzniklé poruše na konfiguraci hrudníku. Další zřetězení poruchy bylo patrné na poruše držení hlavy ve smyslu předsunu. Takto porušené držení hlavy se projevilo i na vzniklé retrogenii dolní čelisti a s ní související poruchou orofaciální koordinace.

Terapeutický zásah VM2G se projevuje jak v normalizaci programů zodpovědných za řízení motoriky, tak také programů kontrolujících VNČ.

Lze pozorovat, že další růst hybného aparátu se děje již pod formativním vlivem normalizovaných programů. Cílem je úplná normalizace hybného aparátu jako celku, automatiky držení těla včetně jeho základních hybných stereotypů, jakož i normalizace a rozvíjení potenciálu VNČ.

Příběh mé dcery – kazuistika morfologických změn kyčelního kloubu vlivem terapie VM2G

When a phenomenon is heretofore inexplicable, if it really exists, then there’s no reason to deny it. If the phenomenon exists, what’s the point in denying it? They must be studied, not denied.

Když jev je doposud nevysvětlitelný, pokud skutečně existuje, pak není důvod, aby byl popírán. Pokud jev existuje, jaký má smysl jej popírat? Musí být studován, nikoli odmítán.

The absence of evidence is not evidence of absence.

Absence důkazů není důkazem neexistence.

Carl Sagan, astronom

U naší nejmladší dcery Kateřiny se v jejích čtyřech letech objevila závažná porucha vývoje pravého kyčelního kloubu. Projevila se náhlou bolestí při prvních pokusech na lyžích. Přestala kvůli bolesti chodit a pravá noha byla viditelně kratší než levá. Rentgenový snímek potvrdil, že jde o Perthesovu choroba (morbus Perthes), která patří mezi nejzávažnější a nejčastější avaskulární (bezcévní) kostní nekrózy.

Nekróza, jež v kosti vzniká, je způsobena poruchou prokrvení horní hlavice stehenní kosti. Centrum kosti, které má za úkol kost osifikovat, odumře (znekrotizuje) a je postupně přestavěno v živou kost. Jak si ale můžeme domyslet, takováto kost je mnohem méně kvalitní než ta, která byla vystavěna normálně, což vede k předčasným deformitám v kloubu a také k artróze a častějším zlomeninám. Vyskytuje se převážně u chlapců ve věku od 3 do 8 let a přibližně v 10 % případů je oboustranná. Příčiny nedokrvení kosti nejsou dosud známy, ale dle probíhajících výzkumů je možné, že je na vině porucha srážení krve.

Diagnostika se provádí na základě RDG snímku nebo magnetické rezonance, na kterém pozorujeme rozšíření kloubní štěrbiny, nepravidelnosti ve struktuře kloubu.

Léčba je možná jak konzervativním způsobem, který spočívá v odlehčení končetiny odstraněním stažení svalů, tak chirurgicky. Po chirurgickém zákroku je po 3 měsících povolena chůze s vyloučením sportovních aktivit.

Do možností konzervativní léčby ještě spadá léčba trakcí k odstranění kontraktury za pomoci Atlanta dlahy.

V pěti letech se Kateřině stejný problém objevil i na levém kyčelním kloubu. Asi rok se zkoušela léčba odlehčením v Atlanta dlaze, ale výsledky nebyly valné, a tak bylo přikročeno k operativnímu řešení. Operace nejprve pravé a po roce levé kyčle byla prováděna na ortopedickém oddělení motolské nemocnice. Cílem těchto operací bylo zvětšit stříšku jamky kyčelního kloubu, a tím zlepšit opěrnou plochu pro hlavici stehenní kosti. Po operacích následovalo mnohaměsíční období v sádrách sahajících od pasu až po špičky nohou. Po sejmutí sádrových fixací jsme začali velmi opatrně cvičit Vojtovu metodu klasickým způsobem a Kateřina se celkem rychle dostala zpět do kondice.

Ve dvanácti letech se opět celkem náhle objevila bolest na levém kyčelním kloubu.

RDG snímky prokázaly, že vývoj hlavice levého kyčle není vůbec dobrý.

Kateřina na jednu nohu při chůzi napadala a po chvíli chození ji bolela jak noha, tak i záda. V motolské nemocnici nám po zhlédnutí snímků z magnetické rezonance řekli, že to je bohužel ta nešťastnější varianta morbus Perthes, a máme se smířit s tím, že Kačka bude kulhat, nesmí sportovat a až se její růst v osmnácti letech ukončí, tak nejspíš bude nutné udělat totální endoprotézu. Stejné informace jsem také našel i v dostupné odborné literatuře. Lze si snadno představit, co udělá taková porucha nosného kloubního „ložiska“ s pohybem těla jako celku. Kateřina měla navíc ještě tu smůlu, že se jí kromě deformace hlavice kyčelního kloubu do oválné podoby také na levé straně podstatně zkrátil krček kyčelní kosti (válcovitá část pod hlavicí), a kvůli tomu měla levou nohu o 5 cm kratší. Tyto změny v konfiguraci a morfologii celého kyčelního kloubu zapříčinily i výrazně omezený rozsah pohybu kyčle ve všech směrech. Vyhlídka, že by moje dcera měla prožít dospívání jako postižená, bez možnosti sportovat, tančit (dělala před tím docela hezky balet), běhat, a pro bolest mít omezenou i celkem běžnou chůzi, mnou skutečně otřásla.

Měl jsem už z dřívějška zkušenost, že Vojtovou metodikou lze leccos opravit, pokřivená záda, propadlé hrudníky, ale o tom, že by se dal nějak napravit takto poničený kloub, nebyla nikde ani zmínka. Stále mi však cosi říkalo, že platí-li fyziologické pravidlo „funkce si tvoří orgán“, pak to musí platit vždy, jinak by to nemohlo být pravidlo! A budu-li schopen vyvolat tu „správnou funkci“, tak bych skrze ni měl donutit k reparaci i tu poškozenou kyčel a snad i ovlivnit zkrácenou nohu naší Kateřiny. Zkoušel jsem celou věc konzultovat s některými ze svých kolegů, ale nic nového jsem se nedozvěděl.

Pustili jsme se s Kateřinou do cvičení Vojtovou metodikou. Postupně jsem poznával, že jdu nejspíš správnou cestou, ale dosavadní způsob vyvolávání stimulačního reflexu, kterým se právě ona „správná funkce“ navozuje, je slabý.

Za půl roku se při kontrole v motolské nemocnici prokázalo, že původně značné omezení rozsahu pohybu v levém kyčli ustupuje, zlepšil se i chůzový stereotyp a ubyla bolest při pohybu. To mě ujistilo, že jsem na správné stopě, ale potřebuji zesílit stimulaci. Toho jsem postupně docílil přidáváním molitanových míčků na další reflexní zóny, pak také nakloněním těla na šikmou plochu lůžka v podélné i příčné ose, labializací těžiště těla i těžiště všech končetin, a nakonec i přidáním zátěží na končetiny. Prodlužoval jsem dobu stimulace a díky míčkům jsem mohl na reflexní zóny vyvíjet mnohonásobně větší tlak, než když jsem dříve prováděl stimulaci jen prsty.

Cvičili jsme dennodenně, měsíce, roky. Asi po dvou letech se postupně normalizoval chůzový stereotyp, přestaly bolesti, rozdíl v délce nohou se zmenšil na 2,5 cm. Po dalším roce začala Kačka chodit na atletiku a rok nato jela na mládežnickou atletickou olympiádu do Bahrajnu. Pak ji atletika přestala bavit a začala závodně tancovat, přitom také hraje na klavír a zpívá.

V roce 2016 byl udělán kontrolní RDG snímek a magnetická rezonance, které potvrdily, že hlavice levého kyčelního kloubu se zremodelovala do kulovitého tvaru, jen je větší než na pravé straně. Celkový rozdíl v délce nohou se ustálil na 0,5 cm.

Nyní už je Kateřině dvacet jedna let, a myslím, že prožila dětství a mládí docela pěkně. Cvičíme již jen sporadicky pro udržení dobré kondice a „vylaďování formy“ pro tanec. Mimořádnou zátěžovou zkouškou „kvality“ kyčelního kloubu, a nejen jeho, byla osmiměsíční příprava na maratonský běh a následně i vlastní maratonský závod. Kateřina jej uběhla bez větších problémů. Kyčelní kloub svou funkčnost v této zkoušce osvědčil na 100 %.

Postupně mi došlo, jaký máme v sobě skvělý nástroj na opravu našeho pohybového aparátu. Jenže provádění této terapie je vázáno na fyzickou otročinu terapeuta, který musí být hodně motivovaný, aby takovou zátěž vůbec přestál. Jelikož můj otec byl konstruktér a já jsem v mládí viděl, jak vymyslel řadu zlepšováků, řekl jsem si, že by se na to mělo jít podobným způsobem.

Postup provádění Vojtovy metodiky, který jsem již před lety zavedl, je v principu identický s tím, který s kojenci zavedl sám Dr. V. Vojta. I dospělí pacienti či větší děti jsou v rámci terapie cvičeni hlavně doma zaučenou osobou (rodičem, partnerem pacienta). Pacient i jeho „domácí“ terapeut docházejí na pravidelné kontroly, kde společně zintenzivňujeme a „seřizujeme“ další postup terapie. Tím se vlastní efekt terapie u dospělých i větších dětí mnohonásobně zesiluje.

V knize „Rehabilitace v klinické praxi“ píše P. Kolář na str. 411 a 412:

„Tento proces lze vysvětlit na příkladu funkční adaptace (přestavby) kosti za patologických situací. Ačkoliv mnohé, zejména starší nomenklatury řadí kost mezi neaktivní složku hybné soustavy, patří naopak mezi jedny z nejaktivnějších tkání těla člověka. Podílí se nejen na statice a pohybu, ale zejména na procesu permanentní přeměny vlastní tkáně a paralelně s tím i na tvorbě dalších struktur. Kost je velice aktivní orgán a tuto aktivitu lze sledovat jak metabolicky, tak i morfologicky. Uspořádání trámců spongiózy odpovídá trajektoriím, tj. liniím spojujícím místa největšího tlakového a tahového napětí. Tento poznatek je základem principu transformace kosti, a jako první ho definoval Julius Wolf. Jeho princip je částí zákona funkční adaptace, který platí pro všechny orgány. Deformace kostí podle Wolfova zákona vznikají jako funkční přizpůsobení změněnému tvaru a změněné funkci. Tvar kosti je tedy sekundární a spolurozhoduje o něm zejména funkce. Následkem převažujícího zatížení kosti dochází ke změnám vnitřní architektury a druhotně ke změnám zevního tvaru kosti. Zde je ovšem třeba rozlišit zatížení přiměřené – fyziologické a nepřiměřené – patologické. Zatížení kosti je závislé na působících zevních silách, z nichž nejvýznamnější je síla tíhová, nelze ovšem přehlédnout ani vnitřní síly, které vyvolávají svaly. Předpokládáme, že vliv vnitřních sil je významnější, ale je obtížně měřitelný. Tah svalů formuje osy kostí, a tím jejich tvar a zejména postavení v kloubech. Tento proces je obzvláště důležitý v době růstu, kdy svalové síly mají výrazný formativní vliv na vývoj a tvarování celého skeletu, neboť v tomto období působí na růstové zóny. Z těchto důvodů je pro vývoj skeletu mimořádně významná svalová rovnováha, která může být narušena vlivem centrální poruchy (CKP, DMO, chabé obrny apod.) nebo mechanického přetížení. Zcela charakteristický je tento formativní vliv svalové nerovnováhy u dětí s DMO, u nichž v důsledku spasticity dochází k zákonitým změnám ve vývoji kyčelních a kolenních kloubů, páteře a ostatních částí skeletu. U kyčelních kloubů je to důsledek insuficience zevních rotátorů a abduktorů (především jejich zadní části) a převahy adduktorů, což vede ke vzniku anteverze a směřování do valgozity proximálního femuru. Mechanické přetížení u dětí a dospívajících má důležitou roli při vzniku osteochondróz a epifyzárních růstových poruch. U dospělých vede přetížení k zesílení přestavby kosti, které můžeme vidět na RTG snímku. Kost je zhuštěna, hovoříme o tzv. Looserově zóně přestavby. Jestliže přetížení trvá, vznikají únavové fraktury. Funkce má tedy zásadní vliv na rovnováhu mezi procesy kostní novotvorby a resorpce. Jde o celoživotní permanentní přeměnu. Proces novotvorby a resorpce se prolíná a je limitován fyziologickými podmínkami stimulace. Aby byl v rovnováze, musí být odpovídající vzájemný poměr dynamické a statické složky. V praxi to znamená, že veškerá aktivita musí být dvojstranná – dynamicko-statická. V běžné praxi je ji možno demonstrovat na svalové aktivitě jako izometrický a izotonický pohyb svalové jednotky. Na kosti se však takto přímo neprojeví. Dynamická stimulace je charakterizována změnami polohy těla i jeho jednotlivých částí, statická jejich udržováním. Izolovaná dynamická ani statická zátěž za fyziologických podmínek neexistuje. Převaha dynamické zátěže nastává tam, kde je snížena gravitační složka – tedy ve stavu beztíže a u nehybných pacientů, částečně u astenických jedinců. Naopak převaha statické zátěže se vyskytuje všude tam, kde je nadváha či obezita nebo sekundárně zvýšená tělesná hmotnost (různé profesní i sportovní činnosti, ale i běžné nošení tašek). Tento princip se promítá samozřejmě i do terapie, při které na jedné straně zvyšujeme statickou složku – např. u asteniků joggingem při možnosti využití zvýšeného tlaku na nosnou končetinu, nebo dlouhodobým tlakem na podložku, nošením břemena jejich udržováním v nehybné poloze. Pokud tato složka převažuje, musíme ji snižovat, a to mimo terapeutické působení na snížení hmotnosti i pohybem v prostorách se sníženým gravitačním působením.

Vlastní proces remodelace kosti spouští statická zátěž, a to jako součást dvojstranné aktivity (jakýkoliv, tedy i třeba zdánlivě jasně dynamický pohyb má složku statickou). Jedná se o aktivaci mezenchymových buněk, po které se postupně vytváří jejich funkční specializace. Paralelně s tím se zároveň aktivizují také osteoklasty (buňky, které se podílejí na odbourávání již nefunkčních kostních buněk). Aktivizované mezenchymové buňky se následně mění na prosteogenitorové buňky a ty na prosteoblasty. Osteoklasty částečně zaniknou a částečně zůstanou v klidové fázi. Při paralelní dynamické zátěži proces pokračuje tak, že modulací vznikají z preosteoblastů osteoblasty. V tomto transformačním procesu hraje významnou roli řada hormonů (parathormon, kalcitonin). Kalcitonin snižuje počet osteoklastů a potencuje přeměnu osteoblastů. Osteoblasty produkují novou kostní tkáň v takovém rozsahu, který odpovídá rozsahu osteoklasty zlikvidované staré kostní tkáně. Tak probíhá již zmíněný proces novotvorby a paralelní resorpce. Zde se ponejvíce projeví patologie, např. v důsledku inadekvátní stimulace. Fyziologická a kvalitativní zátěž z hlediska optimálního poměru statické a dynamické složky smíšeného pohybu je dána indexem tělesné hmotnosti (BMI) 18-25 a prostředím. Nutno však současně respektovat kromě již uvedených sekundárních vlivů i podíl osy kosti a způsobu pohybu. Proces remodelace závislý na zátěži se mnohdy při běžné praxi víceméně podceňuje, nebo dokonce přehlíží. Dominuje sledování jistě spolupůsobících faktorů hormonálních a enzymatických. Vede k tomu zejména skutečnost, že většina problémů kostních struktur je svázána s kritickými fyziologickými etapami života – růstem a zejména pubertou a později klimaktériem. Nelze však opomenout některé další patologické změny, při kterých právě otázka remodelace kosti může být dominantní.

Aplikujeme-li v praxi zákonitosti vyplývající z vlivu zátěže na remodelace kosti, pak zcela jistě vyplývá, že stimulace zvýšenou zátěží je adekvátní, a to platí jak pro prevenci, tak pro terapii. Zatímco v rehabilitaci se běžně cíleně zapojují oba typy zátěže, v primární prevenci, a tedy v běžném životě tomu tak není. Proto se cíleně vyskytují zejména v osvětě a propagaci, stále ještě však nejsou běžnou součástí denního režimu. Typický je vznik joggingu jako formy stimulace s vyšší složkou statické zátěže (doskok vyvolává třikrát vyšší zátěž stojné končetiny než krok), plavání naopak snižuje statickou složku a může napomáhat dominanci dynamické. Cílené nebo spontánní zvyšování antigravitačního působení se však může negativně odrážet v další oblasti hybné soustavy: v kloubech vzniká syndrom přetěžování až přetížení, které vyústí ve vyšší riziko degenerativních změn, ale i v problémy cirkulačního a respiračního systému.“

Jak Kolář správně uvádí, není jednoduché „rozlišit zatížení přiměřené – fyziologické a nepřiměřené – patologické“. Z pohledu terapie VM2G se jako specifický typ zatížení celého muskuloskeletálního systému jeví způsob fyzické aktivace, která má zcela zvláštní vliv, jenž bychom mohli dle účinků nazvat fyziologicky formativní. Tento typ fyziologické formace se děje za pomoci centrálních řídicích programů primárně zodpovědných za vývoj skeletu v prvním roce života.

Velmi důležitá poznámka, kterou Kolář uvádí, je, že proces novotvorby a resorpce se prolíná a je limitován fyziologickými podmínkami stimulace. Aby byl v rovnováze, musí být odpovídající vzájemný poměr dynamické a statické složky. V praxi to znamená, že veškerá aktivita musí být dvojstranná – dynamicko-statická.

Na základě mnohaletých klinických zkušeností s dětskými i dospělými pacienty s velmi rozmanitým spektrem diagnóz se domnívám, že vědomým aktivním způsobem cvičení je prakticky nemožné dosáhnout ideální souhry dynamicko-statické zátěže, která by mohla mít dlouhodobý a zásadní vliv na formaci kostně-svalového aparátu. Mám za to, že zcela základní a nejpodstatnější v této věci je vliv, který se uskutečňuje skrze působení vrozených centrálních programů pro řízení automatiky svalového tonu, pro řízení automatiky kloubní centrace a řízení automatiky svalové koordinace. Tyto programy, které jsou geneticky dané, vůlí nezměnitelné a v zásadě nepodléhající vlivu vůle, uskutečňují svůj fyziologicky formativní vliv nejen na kostně svalový aparát, ale i na ostatní orgánové soustavy. Tento vliv je za fyziologických podmínek zcela jasně patrný při vývoji kojence v prvním roce života, kdy je celá přestavba těla z období novorozence až po roční chodící dítě nejmarkantnější. Tyto programy s jejich formativním vlivem můžeme v rámci VM2G terapeuticky využívat v každém věku pacienta a také pro mimořádně široké a stále se rozrůstající spektrum diagnóz.

Video – Parta maraton

Pohled dcery Kateřiny na terapii

Narodila jsem se s kyčlemi, které byly dobré, a až do zimy 1999 jsem byla zdravé dítě. V zimě na lyžích se na mých kyčlích celkem náhle projevila patologie. Ze dne na den se mi jedna noha zkrátila a při došlapu v kyčli bodavě bolela. Od té doby pro mě i rodiče nastal dlouhý kolotoč zdravotních prohlídek, rentgenů a vyšetření s konečnou diagnózou – Morbus Perthes. Jako první dočasné řešení lékaři zvolili Atlanta dlahu. Asi všichni znáte slavný film Forrest Gump, kdy je mladý hrdina doslova sešroubovaný. Já jsem vypadala podobně, až na to, že jsem svá „železa“ asi rok skrývala pod sukněmi princeznovských šatů. Noha se bohužel stále nelepšila, a tak se přistoupilo k radikálnějšímu řešení a já jsem si udělala dlouhodobý výlet na operační oddělení nemocnice Motol. Domů jsem se vrátila k nepoznání – od pasu dolů zasádrovaná s výjimkou holeně zdravé nohy. Měla jsem zůstat v sádře nehybně ležet další dva měsíce, ale jako aktivní dítě jsem samozřejmě mnohokrát na zdravé noze poskakovala nebo se alespoň pokoušela o chůzi, ovšem jen když byli rodiče z dohledu. Myslím, že dodnes neví, že jsem se sádrou vylezla na židli a odemkla mé sestře bezpečnostní zámek v horním rohu vchodových dveří. Naštěstí se žádná z mých „ilegálních“ sádrových aktivit neprojevila v konečném stavu mé operované kyčle, a tak jsme si mohli oddechnout, že je to za námi. Bohužel jen do té doby, než se zjistilo, že vrozená vada se objevila i na druhé kyčli. Tak mě všechny dny strávené v nemocničním pokoji, na operačním sále nebo uvězněné v sádře čekaly znovu. Po dvou letech, kdy jsem byla ochuzena o jeden školní rok a „normální“ dětství, jsem se konečně znovu mohla postavit na vlastní nohy. Doslova. Problém byl ovšem v tom, že mi za tu dobu atrofovaly svaly a já se na nich neudržela. Rodiče se mnou začali cvičit Vojtovu metodu a stav se poměrně rychle upravil. Bohužel jen do mých dvanácti let. Opět jsem začala kulhat a levá kyčel po chvilce chůze bolela tak, že jsem si musela sednout. Byli jsme opět v motolské nemocnici. Mým rodičům bylo sděleno, že je to smůla, ale do dospělosti budu kulhat a v osmnácti letech mi vymění levý kyčelní kloub. Je samozřejmě možné takhle žít a určitě bych nebyla jediné dítě v takové situaci, ale měla jsem jednu obrovskou výhodu oproti ostatním. Mé rodiče. To, že se mnou strávili v nemocnicích skoro každý den. Že se dva roky úplně obětovali a dokázali se věnovat nejen mně, ale i mým třem starším sestrám, byl jen začátek toho, co mělo přijít. Věděla jsem, že táta cvičí s miminky, ale já v sedmi letech, natož ve dvanácti žádné miminko nebyla, a když se rozhodl, že bude cvičit se mnou, dost silně jsem protestovala. A úplně stejně jsem protestovala po roce cvičení, po třech letech, po pěti letech a prostě skoro pokaždé. Nejen, že mi to přišlo nespravedlivé, že ostatní nemusí cvičit, ale také mi to bylo nepříjemné. Když je fyzioterapeut váš vlastní táta, rozhodně si k němu můžete dovolit mnohem více a také obráceně. Takže pokaždé, když mě něco táhlo, bolelo nebo píchalo, hned jsem to dávala hlasitě najevo. A tak můj osobní fyzioterapeut v jedné osobě s milujícím otcem upravoval terapii, aby mi byla co nejméně nepříjemná. Tady přidat podložku, aby to nestudilo. Tady zase míček, aby to netáhlo. Sem gumu a sem zase polštářek. A ono to opravdu fungovalo. Začala jsem se zlepšovat rychleji, než kdo čekal, a za několik měsíců se mnou nemohla cvičit jen maminka, která mě několik let dennodenně přemlouvala. Cvičili jsme celá rodina. Někdo mě držel za ruku, někdo za nohu, sem si někdo musel sednout a případně se s někým vyměnit, protože za minutu jsem většinu zúčastněných přetlačila. Ještě že nás je tolik.

Když na to zpětně vzpomínám, ani si nemyslím, že bych měla v dětství něco špatně. Sice jsem nemohla chodit každou zimu bobovat a musela jsem si zopakovat první třídu, ale neznám nikoho, komu by se rodiče v dětství věnovali tolik, jako mně. To je pro mě důležitější a rozhodně na to vzpomínám víc, než když bych dvakrát oběhla dům. A když už jsme narazili na to běhání, trochu se přenesu do současnosti. Po osmi letech velmi intenzivního cvičení Vojtovy metody nemám umělé klouby ani nekulhám, a kromě asi třiceti stehů na bocích byste na mě nepoznali, že jsem někdy měla kyčelní klouby rozpraskané do několika částí. Abych to krátce shrnula. I s takovou diagnózou člověk může závodně tančit několik let. Může trénovat v atletickém oddíle a letět na dětskou olympiádu v Bahrajnu. Může osm měsíců denně trénovat běh a uběhnout maraton. Může pravidelně cvičit crossfit a stát se fitness trenérem. Může dokázat i to, co si doktoři nikdy nedokázali představit. Stačí mít jen nesmírně obětavou a laskavou maminku a naprosto úžasného a inteligentního tátu, který přemýšlel jinak a dokázal nemožné.

Díky, tati.

Kazuistika Šárka – terapie VM2G u dospívající dívky se získanou vývojovou vadou skeletu

Ilustrace problémů – výpověď otce pacientky

Naše dcera měla už od 11 let trochu pokleslé jedno rameno. Občas jsme na tento problém upozornili dětského lékaře, ten nás vždy poslal někam dál, sem tam jsme dostali několik rehabilitačních cvičení u specialisty, ale vše bylo tak nějak nesystematické, pár cvičení a dost. Čas běžel a jedno rameno zůstávalo stále níže. Když bylo dceři 14 let, ortoped konstatoval u dcery mírnou skoliózu páteře. Následovalo vyšetření na specializovaném pracovišti v Plzni s léčbou pomocí korzetu. Sice jenom s nošením korzetu na noc, ale i tak to bylo něco, s čímž jsme se nemohli nějak srovnat. Součástí léčby měly být i standardní rehabilitace, ale vzhledem k tomu, že jsme s jejich dosavadním průběhem nebyli spokojeni, hledali jsme něco jiného, až jsme se na doporučení od známých ocitli u p. Mgr. Kruckého. Bylo to zcela něco jiného – nabídl nám dlouhodobou soustavnou péči hrazenou zdravotní pojišťovnou. Začalo se s Vojtovou metodou 2. generace nejdříve nenápadně. Nejprve cvičení s míčky pod oblečením na těle a se závažími na končetinách, pak přišly i další míčky, další a další závaží, gumové pásy, podložku pod hýždě a když už jsme si mysleli, že jsme plně vybaveni, tak přišel požadavek na domácí rehabilitační naklopitelné lehátko. To už jsme ale ošidili a cvičili jsme doma na dveřích od staré skříně položených a podložených na posteli. Cviky se postupně proměňovaly, stále se zvětšovala závaží na dceřiných končetinách. Vlastní každodenní domácí cvičení netrvalo zase tak dlouho, max. 10–15 minut, snad déle trvalo, než na sebe dcera „nazula“ cvičební pomůcky. Takhle to šlo den co den po 4 roky. Zhruba každé 4 týdny kontrola „kvality“ provádění cviků u p. Mgr. Kruckého a jejich případná korekce. Právě tato dlouhodobá péče s jeho opravdovým zájmem byla jedním z důvodů, že jsme to tak dlouho vydrželi.

Páteř se postupně srovnávala, což bylo možné pozorovat i na fotkách s olovnicí před páteří, které si p. Mgr. Krucký s odstupem času pořizoval, i problematické rameno se téměř srovnalo. Dnes je dceři 18 let, cvičení bylo ukončeno, dcera stojí konečně rovně, všechno je už za námi.

Děkujeme, Ladislav Weber.

Popis problému (klinický nález)

Pacientka Šárka přišla ve čtrnácti letech do naší péče pro poruchu držení těla. Byla jí dle RDG diagnostikována skolióza 25 stupňů a dále porucha postavení pravého ramene. Pravé rameno bylo ve frontálním pohledu níže o osm centimetrů a boční postavení celého pletence ramenního bylo významně posunuto ventrálním směrem. Související porucha držení se projevila i na postavení hlavy v předsunu a poloze dolní čelisti v retrogenii. Ortopedem byla doporučena léčba korzetem doplněná o posilovací cvičení. Rodiče se však rozhodli pro intenzivní rehabilitaci Vojtovou metodikou 2. generace. Domácí terapie prováděla první rok matka pacientky a následně, vzhledem k fyzické náročnosti, se jejího provádění ujal otec pacientky. Na pravidelné kontroly jedenkrát za měsíc docházeli společně. Vlastní cvičení bylo prováděno denně doma a trvalo kolem 10–15 minut. U Šárky byla patrná asymetrie postavení ramen i při nošení šatů, které musely být upravované tak, aby ji nesjížděla ramínka z pravého ramene. To u pacientky samozřejmě zvyšovalo uvědomování si nepříjemné situace a zvláště ji netěšil výhled do budoucna, který byl dle lékařské prognózy normalizace stavu myoskeletálního aparátu spíše pesimistický.

Odborné vysvětlení problému

Habitus čtrnáctileté pacientky byl po obou rodičích gracilní a mírně nad výškovým populačním průměrem. Takto stavěný pohybový aparát je daleko náchylnější ke vzniku a rozvoji poruch automatiky držení. U Šárky došlo k narušení vývoje ramenního pletence již v dětství po chybně srostlé fraktuře klíčku a jeho následném zkrácení. Tato chyba v léčbě fraktury klavikuly se bezpochyby následně projevila rozvojem porušené automatiky celého těla, zvláště skoliotickým vývojem páteře, mírnou deformací hrudního koše, protrakčním držením hlavy s čelistí v retrogenii. Snaha napravit takovýto stav mechanickými fixacemi trupovou ortézou v kombinaci s posilovacími a protahovacími cvičeními by se pravděpodobně minula efektivitou. Takovéto intervence mohou jen stěží vést k obnově fyziologického růstu zkrácené kostní matrix klavikuly a také změnit sekundárně porušené řízení svalového tonu a svalové koordinace zodpovědné za skoliotickou deformaci páteře a hrudníku. Lze se důvodně domnívat, že bez adekvátního terapeutického zásahu by se vývoj myoskeletálního systému pacientky, který měl probíhat ještě cca tři roky, mohl zakončit ve velmi nepříznivém stavu. Tím by byla narušena jak statická, tak i dynamická složka hybnosti.

Ilustrace řešení

Pacientka i její rodiče se rozhodli podstoupit intenzivní terapii VM2G. Domácím terapeutem se v prvním roce stala matka a další dva a půl roku jím byl otec pacientky. Všichni byli velmi motivovaní a průběh terapie byl přímo vzorový. Pořídili domů skládací lůžko, podložky, disky, míčky, závaží, protiskluzné podložky a cvičící gumy. Vlastní domácí cvičení probíhalo intenzivně a relativně krátce v trvání deseti až patnácti minut. Pravidelné kontroly se uskutečňovaly jedenkrát měsíčně a prakticky pokaždé bylo možné zvyšovat intenzitu. Například zátěž na každé končetině v závěru terapie dosáhla dva a půl kilogramu, stejně tak i náklon lůžka se dostal téměř na patnáct stupňů podélné osy a sedm stupňů osy příčné. Takováto intenzita stimulace byla možná zvládnout jen díky velmi dobré fyzické kondici otce pacientky. Celková doba terapie byla tři a půl roku, v jejím průběhu jsme fotograficky zaznamenávali změny v držení těla pacientky ze zadního a bočního pohledu. Možnost pozorovat zlepšování každého půl roku byla pro všechny zúčastněné velmi povzbuzující. Stejně tak i rentgenové snímky páteře potvrzovaly zlepšení z původních dvaceti pěti stupňů skoliotického vybočení na dvanáct a poslední měření ukázalo jen pět stupňů vychýlení od ideálního postavení páteře. Terapie byla ukončena zároveň s ukončením gymnaziálních studií a nástupem nyní již bývalé pacientky na vysokou školu mimo místo bydliště. Tedy právě včas, neboť by již nemohla probíhat intenzivní denní domácí terapie.

Vysvětlení řešení

U pacientů s vývojovými poruchami myoskeletálního aparátu je mimořádně důležité, aby terapie mohla být zahájena ještě v době jejich růstu. Oprava řídicích programů se v rámci terapie projeví tak, že růst těla probíhá již pod vlivem opraveného programu. Výsledný efekt je tak petrifikován a do budoucna nehrozí vznik potíží pohybového aparátu. U pacientky bylo prováděno pečlivé sledování ve frontální a sagitální rovině, které jsme fotograficky zaznamenávali. Postupně bylo patrné zlepšování postavení pravého ramene, z původního ventrálního a depresivního držení do prakticky normální symetrické a osově vyvážené pozice. Stejně tak i postavení hlavy z ventrálního předsunu s držením mandibuly v retrogenii se normalizovalo do fyziologické automatiky držení hlavy i mandibuly. Rentgenologické sledování ukázalo po roce a půl zlepšení osy páteře z původních dvaceti pěti stupňů na dvanáct a po dalších dvou letech ortoped již prakticky žádné vybočení páteře neshledal. Docílení takovéto komplexní normalizace závažné poruchy držení děla se zdařilo díky výborné spolupráci pacientky a jejích motivovaných rodičů, kteří dobře porozuměli tomu, jaké možnosti pro ně poskytuje terapie VM2G, a také tomu, že tato šance na nápravu je limitována časem, kdy je jejich dcera v období růstu. Terapie byla úspěšně zakončena společně s ukončením studia pacientky na střední škole a její stav se i přes počáteční nepříznivou prognózu podařilo zcela normalizovat. Terapie se ukázala jako vysoce efektivní a také náklady vynaložené ze zdravotního pojištění byly jen za rehabilitační konzultace jedenkrát do měsíce, tedy mnohonásobně méně, než by stála korzetoterapie.

Pohled na řešení vývojových potíží myoskeletálního aparátu z hlediska VM2G

Opakované zkušenosti s pacienty, kteří přicházejí s vývojovými problémy pohybového aparátu, nám ukázaly, že nejvýhodnější je přístup cílený primárně na normalizaci řízení svalové koordinace. Tento přístup se ukazuje jako úspěšný u nejrůznějších typů vývojových poruch, včetně těch, které jsou doprovázeny akutní i chronickou bolestí. Příznivé účinky terapie VM2G se prokázaly jak u pacientů, jejichž potíže působí jen funkční poruchy, tak u pacientů, kteří mají jasně prokázány morfologické změny. Mimořádně příznivým faktorem je období růstu, které napomáhá „utilizaci“ terapeuticky dosažených změn. Pokud jsou tyto změny zabudovány do rostoucího hybného aparátu, je velmi nepravděpodobné, že by v budoucnu měl hybný aparát vykazovat potíže. Je také velmi povzbudivé, že ani jiná omezení, jako bolestivé stavy kosterně svalového aparátu, obezita, astenický habitus či snížená fyzická kondice, na rozdíl od kondičního cvičení a posilování, nejsou pro terapii VM2G překážkou. Program reflexní lokomoce je schopen se skrze vnitřní kontrolu vypořádat s řadou omezení a najít optimální cestu k normální funkci svalové koordinace.

Vlastní terapeutické intervence jsou úspěšné za podmínek dodržení pravidelné stimulace domácím terapeutem a docházením na pravidelné kontroly. V období dospívání není úplně jednoduché terapeutické vedení jak dospívajícího, pubertálním vývojem procházejícího pacienta, tak také motivování rodičů k výdrži a dostatečné odolnosti při domácí terapii. Technické možnosti VM2G umožňují citlivé regulace stimulační zátěže a nastavování optimálních výchozích terapeutických podmínek. Nezanedbatelným faktorem je vnímavost v období akcelerovaného růstu dospívajících pacientů. V tomto období se projevuje jistá disproporce mezi náhle se zvětšující velikostí těla na jedné straně a na straně druhé ještě nedostatečně přizpůsobenou „výkonností“ CNS. Lidové pojmenování motoriky, že dítě je „samá ruka, samá noha“, vyjadřuje nekoordinované a klátivé pohyby rychle vyrostlých dětí. Přechodná nedostačivost mozkových motorických programů tohoto období se v rámci terapie projeví nutností snížení reflexní zátěže. Terapeutické zapojení koordinovaných svalových řetězců do aktivní činnosti má formativní vliv na kosterní aparát a jeho přestavbu. Dalšími vedlejšími účinky stimulace jsou útlum a odeznění bolestí a postupné zlepšování fyzické kondice včetně zvyšování plicní kapacity. Jako velmi užitečné se ukázalo postupné zvyšování intenzity stimulace náklony lůžka, labilizací opěrných ploch, a zvláště pak přidáváním zátěží na všechny končetiny. Zátěže na končetinách stimulují silové svalové smyčky odpovídající za přenos sil mezi pánevním pletencem a hrudníkem. Díky labilním opěrným plochám je řídicí systém nucen k intenzivní kloubní centraci, především páteře jako takové.

Reflexe otce dětských pacientů Zdeňka a Vaška jako „domácího terapeuta“ – Není to jednoduché, ale funguje to!

S Mgr. Václavem Kruckým jsem se seznámil na jeho odborné přednášce pro hokejové trenéry, kde představil svůj pohled na fungování lidského těla. Jeho metoda i filozofie mě naprosto nadchly, a proto jsem se k němu po poradě s manželkou vypravil i s oběma našimi syny (9 a 11 let). Oba měli nějakou viditelnou vadu. Starší syn Vašek měl výraznou kyfózu i lordózu, Tomáš také, plus jednostranně propadlý hrudník, což ve spojení s jeho držením těla a hlavně „rachitickou“ postavou vypadalo dosti strašidelně.

V té době jsme měli za sebou návštěvu několika ortopedů, včetně specializovaného pracoviště ve Fakultní nemocnici v Plzni. Všude jsme dostali v podstatě stejnou odpověď: „To je běžné a nedá se s tím nic dělat.“ Vaškovi řekli, že má kratší nohu (když se postavil, měl jednu nohu pokrčenou) a že se to vyřeší silnou vložkou do boty. S Tomášovým viditelně propadlým hrudníkem prý nelze dělat vůbec nic, ale prý to nevadí, protože to nemá žádný vliv na funkčnost plic. My jsme s takovou „diagnózou“ samozřejmě spokojeni nebyli, a tak se naše beznaděj setkáním s Václavem Kruckým změnila ve velkou naději.

Velice se mi od začátku líbilo, jak s námi Václav Krucký celou dobu mluví, jak trpělivě vysvětluje, co a proč děláme, kam to vede a čeho chceme společně dosáhnout. Líbí se mi, jak metodu neustále studuje a ve spojení s různými odborníky stále vylepšuje. Otevřeně nás upozornil také na skutečnost, že čím starší děti, tím déle náprava jednotlivých vad trvá. Věděli jsme tedy, do čeho jdeme, a hlavně jsme věřili, že to klukům pomůže. Jaká to změna v přístupu a komunikaci ve srovnání s dosavadními doktory. Navíc hned při prvním vyšetření zjistil, že Vašek nemá kratší nohu, ale skoliózu, a to se i na rentgenu potvrdilo.

Cvičili jsme denně s každým asi 15–20 minut a cca po roce jsme šli na preventivní prohlídku ke své dětské lékařce. Ta i přesto, že má několik stovek dětí, okamžitě zaregistrovala změnu. Když se synci objevili ve dveřích, vykulila oči a řekla: „No kluci, co se to s vámi stalo? Vy jste úplně jiní!“ Nevěřícně kroutila hlavou a doslova zálibně si oba naše hošíky prohlížela ze všech stran. Umíte si představit, jak jsme se cítili, když nám naše pečlivá paní doktorka řekla právě tohle, aniž by tušila, že s oběma syny cvičíme právě u Mgr. Kruckého.

Kluci se postupně „narovnávali“. Změny sice probíhaly pomalu, cvičení nás postupem času přestalo bavit, ale vidina cíle a průběžné zlepšování nás hnaly stále vpřed. Kluky jsme také postupem doby museli stále důmyslněji motivovat, dělat nejrůznější ústupky, ale pořád jsme cvičení provozovali celkem pravidelně. No a když začali konečně růst, změny se projevily takřka přes noc. Jsou z nich teď doslova ztepilí junáci, Vašek takřka bezchybný a Tomášovi se krásně srovnala záda, křídlaté lopatky a dokonce se začíná zvedat i ta jeho propadlá polovina hrudního koše.

Vašek se v 16 letech po cca ročním odmítání postavil na zadní a po pěti letech cvičit odmítnul. Po dohodě s naším terapeutem jsme tedy zůstali jen s Tomášem, který stále ještě cvičí celkem bez odporu. Začal jsem kvůli chronickým bolestem zad cvičit i já, a tak na vlastní kůži poznávám, jaké to je. Musím uznat, že to, kam až kluci za těch 5 let soustavného cvičení došli, je úctyhodné. Opravdu se těším na chvíli, kdy nám pan Krucký řekne: „Tak hotovo, už cvičit nemusíte.“ A protože tato metoda funguje tak, že se jedná o nevratné změny, což znamená, že napravené tělo, respektive jeho software, se už nepokazí a zůstane vyladěné, budeme mít do smrti pokoj.

Závěrem bych chtěl říct, že v rámci našeho zdravotnictví je absolutně výjimečná nejenom tato prokazatelně fungující metoda, ale také přístup a jednání Mgr. Kruckého. A protože i kluci chtějí vypadat dobře, není ani pro ně toto cvičení nijak dramatický omezovač. Není to zadarmo, není to rozhodně jednoduché, ale rozhodně to za to stojí!

Zdeněk Kubálek