1 Vojtova metodika

Historie Vojtovy metodiky

„Já jsem to nevynalezl, já jsem to jenom našel“ se stalo známým rčením, kterým Dr. Václav Vojta uváděl své kursy.

Vojtova metodika, často nazývaná jako „reflexní lokomoce“, je terapeutický systém vypracovaný Dr. Václavem Vojtou společně s jeho spolupracovníky a žáky. Počátky metody sahají do přelomu 50. a 60. let 20. století. V tehdejším socialistickém Československu se ve skrytosti, na neurologické klinice slavného akademika Karla Henera, začal tvořit zcela nový přístup k fyzioterapii. Prvními pacienty nové metody byly děti postižené dětskou mozkovou obrnou a velmi záhy se díky včasné diagnostice stala terapie velmi vhodnou i pro děti ohrožené poruchami motorického vývoje.

Základy metody vycházejí z racionálních a logických principů vývojové kineziologie.

Vojta opakovaně skromně upozornil, že tyto principy „nevynalezl“, ale „jenom našel“. Uvedené principy odhalila řada jiných autorů dokonce již před Vojtou. Jeho nepopiratelnou zásluhou ovšem zůstává důsledné spojení teorie a praxe, díky kterému se tyto teoretické principy dostaly do širšího povědomí odborné veřejnosti a výrazně ovlivnily myšlení dalších odborníků.

Dr. V. Vojta při svých pozorováních, již v polovině padesátých let dvacátého století, přišel na možnost vyvolávat svalové reflexy, které se šíří po celém těle. Nazval je globální reflexy a začal je využívat k léčbě dětí postižených dětskou mozkovou obrnou. Metoda známá jako „reflexní lokomoce“ či Vojtova metodika se rozšířila do řady zemí a také její využití se ukázalo úspěšné u celé řady dalších diagnóz.

Teoretické základy Vojtovy metodiky

Reflexní stimulace vyvolávající pohybovou odpověď v rámci VM je z hlediska psychologického prožívání novorozence a kojence zcela novým vjemem. Stimulací aktivních zón se dostaví reflexní pohybová odezva. Dítě začne velmi intenzivně prožívat, že se s jeho tělem děje něco, co nemůže svou vůlí ovlivnit. Pozorování, která jsem prováděl jak při vlastní stimulaci, tak i analyzováním videozáznamů terapeutických intervencí, jasně ukazovala, že počáteční údiv dítěte velmi rychle vystřídala nelibost. Ta se projevuje pláčem až křikem dítěte a také snahou uniknout ze situace, která je pro ně značně nekomfortní, a to jak po stránce psychické, fyzické, tak také psychosociální.

V prvním roce je dítě vybavené tzv. „omnipotentním“ způsobem komunikace. Velmi dobře o tomto typu komunikace mezi kojencem a jeho rodičem pojednává prof. Papoušek.¹

V tomto období dítě komunikuje velmi pestrou škálou neverbálních projevů, pohyby celého těla a rukou, dotýkáním se, pohyby obličeje, očním kontaktem a naopak vyhýbáním se očnímu kontaktu, ponejvíce mimikou a gestikulací. Způsob této komunikace je ze strany dítěte prakticky jen direktivní a cílem je uspokojení jeho aktuálních potřeb. Schopnost porozumět komunikaci kojence je ze strany pečujících osob biologicky daná a automaticky se spouští v období dospívání. Umožňuje rodičům a pečujícím osobám prakticky a rychle chápat potřeby kojence a směřovat své chování k jejich uspokojení. Provádění terapie reflexní stimulací tak, jak je doposud v klasické VM uskutečňováno, však vede k frustraci kojence z „nerespektování“ jeho komunikačního omnipotentního vzorce. Dítě v tomto období komunikaci skutečně zahajuje, řídí a také ukončuje svými vrozenými neverbálními komunikačními vzorci.

Současný způsob provádění terapie Vojtovou metodikou považuji za značně toporný, bez dostatečné a hlavně srozumitelné komunikace s dítětem. Nedostává-li se dítěti jemu pochopitelným způsobem vysvětlení, že se při VM nic zlého neděje a že má rodič vše pod kontrolou, pak dojde k jeho znejistění a zúzkostnění. Výsledkem je frustrace projevující se neklidem, pláčem až křikem. Právě pláčem se dožaduje vysvětlení a ujištění, že rodič má situaci pod kontrolou. S dítětem je nezbytné při cvičení trvale komunikovat, i když nemá zrovna na cvičení náladu.

Často se stává, že náladu na cvičení nemá ani rodič, ani dítě. Velice terapii pomáhá, pokud se rodič aktivně připravuje na vytváření pozitivní atmosféry bez nervozity. Zásobí se dostatečným repertoárem dětských říkanek, písniček, básniček. Velice se osvědčuje, pokud se na rozptylování a odvádění pozornosti dítěte od vlastní terapie může podílet další osoba či sourozenec. Také pravidelnost cvičení napomáhá dítěti přivyknout si na zátěž, a to jak psychicky, fyzicky, tak také ve smyslu jeho biorytmů.

Dalším neblahým výsledkem přístupu, který zanedbává psychické potřeby dítěte, je, že se frustrující situace opakují a u dítěte vzniká a postupně se i utvrzuje averzivní reakce. Na principu negativního podmiňování, kdy nežádoucí projev je spojen s nepříjemným zážitkem. Pak se již sama příprava na cvičení stává podnětem k pláči a nechuti dítěte se terapii podvolit. Podobné pocity se pak samozřejmě začnou objevovat jak u rodiče, který s dítětem terapii provádí, tak také v jeho okolí.

Stimulace, která spouští neadekvátní psychickou odpověď dítěte, je zároveň zdrojem motorického neklidu jeho těla. Projevuje se snahou dítěte vymanit se z této nepohodlné situace. Díky těmto únikovým reakcím se vlastní terapie stává ještě podstatně náročnější a udržení dítěte v reflexní poloze se děje jen za cenu nepřiměřeného zvyšování tlaku na reflexní zóny. Tento terapeutický tlak, který v situaci klidného kojence je jen nevelký, musí být u dítěte v excitovaném stavu dost silný. Se snahou dítě v poloze udržet a zároveň kontrolovat probíhání reflexu, se stává kontrola tlaku na zóny nedostatečná. Kvůli zvyšujícímu se tlaku na reflexní zóny se, mimo vyvolání fyziologické reflexní pohybové odpovědi, vyprovokuje nepříjemný až bolestivý vjem. Před tímto nelibým pocitem dítě zvýší svou únikovou snahu, které opět zvýší úsilí rodiče o jeho udržení v terapeutické poloze, a to opět za cenu zvýšení tlaku. Tento děj se cyklí a získává na intenzitě, jak dítě postupně roste a nabývá na síle a také díky terapii začíná používat své tělo obratněji.

Je třeba vysvětlit jeden neurofyziologický mechanismus, který v tomto období působí, a to, že dítě v období prvého roku nemá hotový základní program motoriky a není schopno se reflexní stimulaci ubránit. Reflex je v tomto období „přepere“. Provádění terapie se tak pro dítě, jeho rodiče a blízké stává zdrojem nemalé frustrace, a to po řadu měsíců.

Na internetu lze nalézt mnohá písemná svědectví i videa, která tento neradostný stav velmi dobře dokumentují.

Provádění Vojtovy metodiky Psychologická specifika u dětí batolecího a předškolního věku

VIDEO – DÍTĚ PROVÁDĚJÍCÍ KLASICKOU VM

U dětí batolecího a předškolního věku je provádění Vojtovy metodiky klasickým způsobem značně komplikované. V tomto období jsou již základní programy motoriky hotové a reflexní lokomoce vyvolaná stimulací aktivních zón již nemá nad dítětem takovou „moc“ jako v předchozím kojeneckém období. Od batolecího věku je již dítě schopno svou volní motorickou aktivitou vyvolaný reflex rušit nebo jej až úplně zastavit. Z tohoto důvodu je provádění Vojtovy metodiky klasickým přístupem složité a v řadě případů až nemožné.

Ve věku od jednoho a půl ruku do zhruba čtyř, pěti let jsou kognitivní schopnosti dítěte nevyzrálé a možnost racionálního chápání důvodů, proč by mělo strpět a nerušit reflexní stimulaci, je prakticky nulová. Dítě se stimulaci brání, z reflexních pozic utíká, neboť tlakem vyvolaný reflexní pohyb je mu nepříjemný a není schopno pochopit jeho význam. Pokud se zvýší intenzita stimulace s cílem udržet a fixovat dítě v dané poloze, pak se i vyvolaný reflex zintenzivní. Zároveň v místě stimulace začne dítě pociťovat tlak již jako bolestivý a jeho snahy o vyproštění se z této psychicky i fyzicky nepříjemné situace se zvýší. Rodič většinou poměrně brzy celou terapii vzdá, protože mu přijde málo smysluplné v této situaci pokračovat. Tento přístup vede, bohužel, k řadě nedorozumění a následnému terapeutickému „nihilismu“ se všemi jeho neblahými následky. Někteří fyzioterapeuti ve snaze vyhnout se i pro ně nepříjemné a frustrující situaci používají „milosrdné lži“ a prohlašují, že Vojtova metodika v tomto věku nefunguje. Pak opět, poněkud nelogicky, začne VM fungovat, jen co dítě dozraje do fáze, kdy s ním lze navázat racionální kooperaci.

Také o snaze provádění VM v tomto věku je na internetu řada svědectví i videí.

VIDEO – DÍTĚTE PŘEDŠKOLNÍHO VĚKU PROVÁDĚJÍCÍHO KLASICKOU VM

Psychologické vnímání terapeutické stimulace za strany rodičů provádějících léčebnou péči a blízkých příbuzných dítěte

Situaci terapie VM mohou prožívat rodiče dítěte značně ambivalentně. Na jedné straně vnímají, že vývoj jejich dítěte je nějakým způsobem ohrožen, zvláště je-li odborný a objektivně podložený nález znepokojující. Na straně druhé je zatížení třikrát až čtyřikrát za den prováděnými reflexními stimulacemi vyčerpává fyzicky i psychicky, značně omezuje možnost mít volný čas a relaxovat. Vedle běžné péče o kojence se přidává náročná, opakující se, dlouhodobá terapie. Také nemožnost ji alespoň na čas delegovat na jiné osoby, tak jako např. hlídání dítěte, vzbuzuje chronickou vyčerpanost.

Terapie je z velké části na bedrech matky, otcové se podílejí povětšinou méně. Obecně snášejí muži terapii kojenců nelibě. Je to zapříčiněno fyziologickým mechanismem, neboť křik kojence zvyšuje u mužů krevní tlak a nutí je k akci „na záchranu potomka“. Při terapii se po nich chce, aby naopak pláč strpěli, respektive k němu svou činností přispívali. Prarodiče obvykle snášejí pláč a křik svých vnoučat ještě hůře. Pokud přímo tento „způsob zacházení“ nekritizují a neodsuzují jako „trápení dítěte“, tak se raději rychle vzdalují z míst, kde se terapie koná.

Psychologická zátěž prožívaná terapeuty, kteří sami provádějí reflexní stimulaci a také vedou supervizní sledování terapie prováděnou rodiči.

„Psychologická zátěž, která je kladena na fyzioterapeuty pracující Vojtovou metodikou, je značná. Jsou to hlavně oni, kteří nesou zodpovědnost za to, jak se bude provádět terapie doma, a v posledku spoluzodpovědnost za budoucí vývoj dítěte. Celá věc je o to náročnější, že v raných fázích vývoje kojence, hlavně v jeho prvních šesti měsících, je ohrožení budoucího motorického vývoje patrné jen z pohledu ryze odborného. Je na něm, aby přesvědčil matky, potažmo i další členy rodiny, že provádění domácí terapie je nezbytné. Mnoholetá praxe ukazuje na jednu skutečnost, která značnou měrou terapii komplikuje, a to, že praktičtí pediatři nejsou vzděláni v provádění vyšetření včasné diagnostiky, kterou již v počátku sedmdesátých let zavedl Dr. Vojta, viz vzdělávání pediatrů ve včasné diagnostice kojenců.“²